Sortiment

Brynýrování

Sdílet článek

Pojem „Brynýrování“ (respektive také „Černění“) pochází z německého výrazu „Brünieren“ a je to chemická úprava jakýchkoliv výhradně celokovových předmětů s ocelovým povrchem, jenž se provádí hlavně proto, aby exponovaná místa zbytečně nepodléhala korozi a neleskla se.

Co je to brynýrování / černění bráno z chemického hlediska?

Kdybychom se na pojmy „Černění“ a „Brynýrování“ podívali z přísně chemického hlediska, tak jde o moření dané věci v roztavených solích, v kyselinách nebo v louhu (třeba NaOH). Poté se na povrchu pokovovaného předmětu objeví tenká vrstvička oxidu železnato-železitého Fe3O4 (též známý jako „Magnetit“), která změní barvu ocelového předmětu na černou, hnědou nebo tmavomodrou.

Brynýrování ani černění není nicméně a ani náhodou postup, který by snad daný ocelový předmět nabarvil nějakou barvou, namísto toho jde o tzv. „chemické pasivování jeho povrchu“. Navíc, tato ochranná vrstvička na kovu je nesmírně tenká (cca pouhý 1 µm), takže viditelným okem se rozměry daného předmětu opravdu prakticky nijak nezmění. Dobrou vlastností této vrstvičky je i to, že je velmi dobře smáčivá pro olej, takže jako ochrna proti korozi je vynikající.

Jak se brynýrování / černění provádí?

Standardně je v našich končinách používán přípravek v sypké formě známý jako „Brunigal“. První nezbytný krok procesu černění je ovšem jeho odmaštění v horké lázni s tenzidy (povrchově aktivní látky), jenž se provede za ponoření do vařícího roztoku Brunigalu. Hned nato následuje při výrobě proces oplachování ve vodě, načež se ještě ošetří naftou nebo Petrolejem. Kdo chce ocelový produkt trvaleji zakonzervovat, může použít nějaký ten konzervační olej typu Konkor.

Je třeba při procesu černění zohlednit i to, že u předmětů se závitovými anebo slepými otvory je nutné vše před konzervací profouknout proudem vzduchu, jelikož jinak dojde k tomu, že dlouhodobé působení zbytků v černící lázni vyvolává silnou korozi.

Mohou při brynýrování / černění vznikat i vady povrchů a nerovnoměrné zbarvení?

Jistěže a to obvykle v následující formě:

  • Šedivé – komu se při procesu černění ukáže jakési šedivé nerovnoměrné zbarvení, tak to se objevuje hlavně u nitridovaných ocelí (oceli, jejichž povrch byl zušlechtěn nasycením dusíkem) a dá se s ním něco dělat po jemném otryskání korundem.
  • Červené – když je nerovnoměrné zbarvení červené, pak ocel obsahuje příliš mnoho chromu. Odstranit to jde opět buď otryskáním, popřípadě omíláním (to ovšem ale ještě před procesem vlastního černění) měkkou ocelovou drtí.
  • Hnědé – nerovnoměrné zabarvení hnědé naznačuje, že je to vyčerpaná lázeň znečištěná železem, popřípadě došlo k příliš dlouhé době černění, respektive v oceli je stále určitá přítomnost legur. Hnědé fleky na černé barvě, to je ale naštěstí jediná barva, která se dá (minimálně trochu) vydrhnout s hadříkem namočeným do nafty, petroleje nebo látky na podobné bázi.

Jaké jiné způsoby brynýrování / černění se v moderní době ještě používají?

Ještě než začneme, tak si musíme uvědomit jednu věc, která je nicméně pořád nezpochybnitelným faktem – je to právě proces brynýrování / černění, jenž nám zajistí u ocelových výrobků ten nejlepší produkt a to díky nejkvalitnějšímu černému povrchu. Jiné alternativní postupy nemají zase až takový ochranný nebo estetický efekt, o mechanické odolnosti ani nemluvě. Brynýrování má ale jeden zásadní neduh: následná ekologická likvidace vzniklých kalů a vyčerpaných lázní je nesmírně náročná.

  • Kovářské černění – též „karbonování“. Je to proces poměrně prostý – zkrátka se daný předmět rozžhaví a poté se ponoří do nádržky oleje (je vcelku jedno, zda je biologické či minerální podstaty) poblíž. Zde se povrch pokryje vrstvičkou nedokonale spáleného oleje (také „karbonu“). Takto načerněný předmět se ovšem musí ještě za horka perfektně otřít od zbytků oleje + k tomu se odlámou i zbytky karbonu, co nedrží až tak pevně na jeho povrchu.
  • Studené černění – je možno ho provádět díky roztoku kyseliny seleničité se síranem měďnatým v alkoholu. To sice obstará povrch do zelené barvy nebo do šedého odstínu, ale je tu opět problém: veškeré přípravky na této bázi jsou silně jedovaté a proto se v ČR vůbec neprodukují.
  • Speciální způsoby černění – u ocelí i dalších kovů se k vytvoření černého povrchu a ku všelijakým retuším za studena se dnes vyrábějí i používají všelijaké unikátní značkovače (v první řadě spreje a fixy), jenž obsahují i látky sloužící jako aktivní inhibitory koroze (látky snižující korozivní působení na materiál).

Kde se dnes v praxi černění / brynýrování používá?

Obecně jde o oblast strojírenství (zejména, co se týče výroby přesných nástrojů), též ovšem slouží i jako podklady pro lakování a u ručních palných zbraní se černí proto, aby se neleskly a zbytečně neprozradily polohu střelce (nežádoucí jak v armádě, tak u Policie, tak u lovců).

Dá se špatné brynýrování / černění opětovně opravit?

Když už jednou máme na černěném povrchu takové hrůzy jako jsou stopy rzi nebo četné škrábance, tak jsou její veškeré opravy dosti nejednoduché. Jde v první řadě hlavně o to, že onen poškozený povrch se nedá spravit barvou! Ta tam totiž nebude držet kvůli tomu, že na něm došlo k alkalické reakci (vyvolané procesem černění / brynýrování).

V podstatě se dá říci, že moderní člověk toužící po opravě brynýru / černění má v zásadě dvě možnosti – použije buď prostředky na studené černění (jejich kvalita ovšem nebývá bůhvíjaká + je to stejně jen chvilkové řešení a dělají se přitom i fleky), popřípadě se dá zajít za profesionálem, aby celý proces vlastního brynýrování / černění předmětu zopakoval.