Ačkoliv byl polyoxymetylén vyvinutý již ve 20. letech 20. století, kvůli komplikacím s teplotní stabilitou se další desítky let nepoužíval. Až v 50. letech začala s jeho výrobou americká společnost DuPont a později se přidali i další producenti.
Za termoplastickým polymerem s názvem polyoxymetylén, který je běžněji označovaný jako acetal, stojí německý chemik Hermann Staudinger. V dnešní době je tento materiál hojně využívaný pro výrobu různých plastových součástek včetně těch do elektrických zařízení. Využití nachází všude, kde se uplatní jeho jedinečné vlastnosti, o kterých si nyní něco povíme.
Semikrystalický termoplast acetal má výbornou odolnost vůči opotřebení, tepelnou odolnost, pružnost a také vysokou tuhost. Má také slušné kluzné vlastnosti (nízký koeficient tření) a je senzoricky neutrální, tedy bez chuti a zápachu. Pro aplikace ve vlhku se hodí také jeho nízká nasákavost vodou. Dobrou odolnost má tento materiál i vůči nárazu, a to i při nižších teplotách, kdy jiné druhy plastů běžně praskají.
Pojmem polyoxymetylén ale neoznačujeme jen jeden materiál. Ve skutečnosti se dělí na dvě materiálové kategorie, a to ve formě kopolymeru a homopolymeru s označeními POM-C, respektive POM-H. Zatímco POM-C je odolnější vůči chemickým vlivům a má nižší bod tání, k výhodám varianty POM-H patří o něco vyšší hustota, tvrdost a pevnost, a to díky její vyšší krystaličnosti.
K homopolymerům se řadí například Delrin, což je název polymeru patentovaného společností DuPont. K příkladům kopolymerů patří plasty vyráběné pod obchodními označeními Hostaform a Ultraform. Zpracovatelé plastů neprodávají k dalšímu využití pouze čistý POM, ale také POM s příměsí teflonu, tuhých lubrikantů, antistatických přísad či skleněných vláken.