Legendární puška Mosin-Nagant

Zastaralý Berdan

Příběh legendární pušky Mosin-Nagant se začal psát už mnoho let před jejím oficiálním vznikem během rusko-turecké války. Tato válka, která probíhala v letech 1877 až 1878, přispěla velkým dílem při vývoji této legendy. Přestože konflikt zuřil pouze rok, ruští vojáci si dobře uvědomovali, že co se týče kvality a efektivity pušek, tahají za kratší konec. 

Vyzbrojeni zastaralými jednorannými puškami Berdan se na bojišti mohli jen těžko vyrovnat tureckým vojákům s modernějšími puškami Winchester. Rychlé a výkonné opakovačky Winchester tak těžkopádné pušky Berdan zastínily téměř ve všech ohledech. Velitelé si tuto mrzutou skutečnost dobře uvědomovali, a proto pochopitelně vznikla myšlenka na přezbrojení a vývoj zcela nové pušky, která by lépe vyhovovala potřebám moderního bojiště.

První krůčky

Neuspokojivá situace vedla v roce 1882 k vytvoření speciální komise, která měla nalézt vhodného nástupce pušek Berdan. Komise zkoumala zahraniční i domácí konstrukce, ale po řadu let se nedařilo nalézt moderní pušku, která by ruským vojákům zajistila převahu na bojišti. Situace se změnila až roku 1890, kdy byly komisi předloženy tři návrhy konstruktérů: Sergeje Ivanoviče Mosina, belgických zbrojířů Leona a Emila Nagantových a kapitána Zinovjeva. Do užšího výběru ale postoupily pouze návrhy prvních dvou zmíněných konstrukcí.

 Puška Mosin-Nagant je nástupce zastaralé pušky Berdan.

Mosin nebo Nagant?

Komisi se líbil především návrh Mosina. Jeho puška byla přesná a lehká, potíž byla jen se závěrem, který byl nedostatečné chráněný před přívalem nečistot. Šance se proto chopili bratři Nagantovi, kteří pušku vylepšili přidáním záklopky na zásobník. Zbraň se tak stala mnohem spolehlivější. Kromě toho došlo i k úpravě nábojového klipu a podávací pružiny. Po vyřešení porodních problémů už dokončení a zařazení pušky Mosin-Nagant do výzbroje nestálo nic v cestě. Tedy až na malý soudní zádrhel.

Žaloba u carské vlády

Vývoj pušky se bohužel neobešel bez dalších nepříjemností. Emil Nagant se cítil situací ohledně vývoje nové pušky podvedený a domáhal se stejné částky, kterou za vývoj pušky obdržel Mosin. Celkem se jednalo o 200 000 rublů (přibližně 73 milionů korun), které Mosin získal za svůj prototyp. Car nakonec ustoupil a zavedení pušky Mosin-Nagant už proběhlo bez větších obtíží.

Tříčárková puška vzor 1891

Kvůli možnému sporu obou konstruktérů byla puška označena jako Tříčárková puška, což odkazovalo na její ráži. Čárka je stará ruská míra. Jedna čárka je 0,1 palce, tři čárky poté odpovídají 0,3 palce. V převodu na milimetry se tři čárky rovnají 7,62 mm. Mosinovo jméno se do názvu zbraně dostalo až roku 1924. Konstruktér Mosin se tak zavedení svého jména do názvu pušky bohužel nedožil. Podobně tomu bylo i v případě Naganta, jehož jméno nebylo v Rusku pro označení pušky použito vůbec.

Výroba v Rusku i ve Francii

Výroba prvních exemplářů Tříčárkové pušky ale neprobíhala pouze v Rusku. V prosinci 1891 došlo k uzavření smlouvy na dodání 503 750 pušek francouzskou zbrojovkou v Chatellerault. V Rusku se pak puška vyráběla ve zbrojovkách v Tule, Iževsku a Sestrorecku. Ruské továrny od roku 1893 do roku 1896 vyrobily celkem 1,4 milionu kusů pušek Mosin-Nagant.

Mosin-Nagant vzor 1891 pěchotní

Jedná se o úplně první verzi zbraně, kterou používala pěchota. Vzor 1891 byl vyroben v ráži 7,62 mm, která je pochopitelně neměnná i pro jeho pozdější modely. Zásobník je pevný a neodnímatelný s kapacitou na 5 nábojů. K nabití zbraně mohli vojáci použít jak nábojové pásky, tak i nabíjení po jednotlivých nábojích. Mosin měl manuální pojistku, matici závěru bylo možné uzamknout vytažením a pootočením o čtvrt otáčky. Velký důraz byl kladen na co největší jednoduchost konstrukce. Mechanismus se proto skládá ze 7 dílů, spoušť z pouhých 3. 

Technické parametry pěchotní verze pušky:

• Úsťová rychlost: 620 m/s
  
• Celková délka: 1306 mm (bez bodáku), 1734 mm (se vztyčeným bodákem)
  
• Délka hlavně: 800 mm
  
• Hmotnost: 3,99 kg (bez bodáku), 4,3 kg (s bodákem)

Mosin-Nagant vzor 1891/30

Jedná se o nejznámější verzi pušky, která vycházela z dragounské verze. Pro zajímavost přinášíme porovnání s původní puškou.

Technické parametry vzor 1891/30:

• Úsťová rychlost: 865 m/s
  
• Celková délka: 1232 mm (bez bodáku), 1660 mm (se vztyčeným bodákem)
  
• Délka hlavně: 729 mm
  
• Hmotnost: 4,0 kg (bez bodáku), 4,5 kg (s bodákem)

Každá je trochu jiná

Velké množství rozdílných variant pušky Mosin-Nagant dokládá, jak důležitá pro Rusko a poté Sovětský svaz byla. Bezpochyby se jedná o ruskou vlajkovou loď na poli opakovacích pušek. Pro odlišné potřeby jednotek bylo zhotoveno několik verzí, které se liší například svou délkou či možností nasazení bodáku. Nejznámější verze pušky vzor 1891/30 byla zhotovena i v provedení pro odstřelovače s puškohledy PE (4x zvětšení) a PU (3,5x zvětšení).

• puška Mosin-Nagant vzor 1891 - pěchotní, dragounská, kozácká
  
• karabina Mosin-Nagant vzor 1907
  
• puška Mosin-Nagant vzor 1891/10
  
• karabina Mosin-Nagant vzor 1910
  
• puška Mosin-Nagant vzor 1891/30
  
• odstřelovačská puška Mosin-Nagant vzor 1891/30
  
• karabina Mosin-Nagant vzor 1938
  
• karabina Mosin-Nagant vzor 1944
  
• karabina Mosin-Nagant vzor 1891/59
  

 Puška Mosin-Nagant byla vyrobena v mnoha verzích.

Rusko-japonská válka

Od 8. února 1904 do 5. září 1905 podstoupila puška Mosin-Nagant vzor 1891 svůj první rozsáhlejší křest ohněm. V tomto období zuřila rusko-japonská válka. Carské Rusko a Japonské císařství vzájemně soupeřili o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Do této války zasáhlo celkem 3,8 milionu kusů pušek vzor 1891, které změřily síly se svými japonskými protějšky. Carské Rusko bylo sice v konfliktu poraženo. Nově zavedená puška ale vyšla z války velmi dobře. Vojáci si ji pochvalovali a hodnotili ji lépe než její japonský protějšek - Arisaku.

První světová válka

O necelých 9 let později se puška Mosin-Nagant zapojila do jednoho z největších válečných konfliktů v moderní historii. Příchod první světové války zastihl ruské zbrojovky nepřipravené. V té době bylo v oběhu kolem 4 500 000 pušek Mosin-Nagant, které ale ani zdaleka nemohly pokrýt celou potřebu. Ruské velení se proto rozhodlo nízké stavy doplnit puškami Winchester a o něco méně výkonným japonskými Arisakami. Mimo to byl podepsán kontrakt na výrobu pušek vzor 1891 s americkými výrobci Remington a Westinghouse, kteří měli dodat celkem 1 550 000 kusů.

Mosin-Nagant ve službách Rakousko-Uherska

Rakouská armáda disponovala celou řadou kořistních zbraní, některé bylo možné využít v jejich původním provedení, jiné bylo nutné upravit. Jinak tomu nebylo ani v případě pušek vzor 1891, které byly zpočátku využívány v ráži 7,62 mm. S ubývajícím množstvím munice bylo ale nutné zbraně adaptovat nábojům, které vyráběly rakouské muniční továrny. Celkem bylo na ráži 8 mm Mannlicher adaptováno kolem 45 000 ruských pušek.

Zimní válka

Válka mezi Finskem a Sovětským svazem byla unikátní především v tom, že se puška Mosin-Nagant ocitla na obou stranách konfliktu. Pušku v období zimní války proslavil především Simo Häyhä přezdívaný Bílá smrt, který používal finskou verzi pušky bez optiky.

 Pušku Mosin-Nagant používal např. legendární finský odstřelovač Simo Häyhä přezdívaný Bílá smrt.

Staré železo? Zdaleka ne.

Sovětské velení mělo v plánu nahradit pušky Mosin-Nagant zcela novými poloautomatickými puškami SVT-40, které měly za cíl převzít kontrolu nad bojištěm. Napadení Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa ale stejně jako v případě první světové války zastihlo Sověty z velké části nepřipravené. Puška Mosin-Nagant tak opět hrála důležitou roli díky své jednoduchosti na výrobu a spolehlivost. Pravděpodobně největší pozornost se dostala odstřelovací verzi pušky vzor 1891/30. Tu proslavili sovětští hrdinové: Vasilij Zajcev, Ljudmila Pavličenková, Ivan Sidorenko a československá Marie Ljalková-Lastovecká.

Vasilij Zajcev

Zajcev se proslavil svým houževnatým odporem během bitvy u Stalingradu, kdy měl během necelého měsíce a půl zastřelit 225 vojáků a důstojníků Wehrmachtu. V oblasti působil až do ledna 1943, kdy ho zasáhl minometný granát, který mu vážně poškodil zrak. Po úspěšné operaci se na bojiště vrátil. Kromě bojové činnosti se věnoval i výcviku nových odstřelovačů. Za své činy obdržel 18. prosince 1942 nejvyšší vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. O Zajcevových úspěších během obrany Stalingradu pojednává film Nepřítel před branami.

Ljudmila Pavličenková

Ljudmila začala svou kariéru pod vedením instruktora Vasilije Kovtuna, se kterým si připsala první dva zářezy na pažbě. Po rozpuštění obrany Oděsy putovala Ljudmila do Sevastopolu. V té době měla na kontě již 187 zabitých německých i rumunských vojáků a důstojníků. V rámci boje o Sevastopol se také utkala s německým odstřelovačem. Kromě odstřelovacích akcí se ale zúčastnila i řady prvosledových bojů. Při jednom z výpadů měla lehkým kulometem zastřelit desítku nepřátelských vojáků. Celkem měla Ljudmila 309 potvrzených zásahů, z čehož bylo 36 nepřátelských odstřelovačů. 25. října 1943 získala vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Nemůžeme ale opomenout ani její úspěchy mimo bitevní pole. Ljudmila se stala prvním občanem SSSR, který vstoupil do Bílého domu, kde byla přijata prezidentem Rooseveltem.

 Odstřelovačka Ljudmila Pavličenková měla na kontě 309 potvrzených zásahů.

Ivan Sidorenko

Ivan Sidorenko byl nasazen v rámci bojů o Moskvu, kde částečně působil jako odstřelovač. Postupně se začal na odstřelovací činnost specializovat, jeho úspěchů si brzy všimlo velení a vytvořilo kolem něj menší operační skupinu. Známý je především útok, při kterém Sidorenkova skupina zničila tank a tři traktory pomocí zápalných střel. Sám Sidorenko byl několikrát raněn. Nejhorší zranění prodělal v Estonsku v roce 1944. Toto zranění ho vyřadilo z boje až do konce války. 4. června 1944 byl odstřelovači udělen titul Hrdina Sovětského svazu. V rámci bojové činnosti si připsal 500 potvrzených zásahů a vycvičil více než 250 odstřelovačů. Sidorenko byl nejúspěšnějším sovětským odstřelovačem druhé světové války.

Marie Ljalková-Lastovecká

Stejně jako v případě zmíněného sovětského tria, s puškou Mosin-Nagant bojovala i československá občanka Marie Ljalková-Lastovecká. Mariina vojenská kariéra započala 1. března 1942, kdy nastoupila k náhradní rotě 1. čs. samostatného polního praporu. Jejího nadání a skvělých výsledků s puškou si všiml nadporučík Jaroš, díky kterému se dostala do kurzu pro odstřelovače. Jako odstřelovačka se zúčastnila bojů u Sokolova a následně byla zapojena do osvobozovacích bojů na Ukrajině. Počet úspěšných zásahů je dodnes otázkou sporů. Některé zdroje uvádí až 30 zabitých nepřátelských vojáků. V roce 2010 byl Marii udělen Řád Bílého lva II. třídy.