Anodizace neboli eloxování je proces, při kterém se na povrchu hliníku či jeho slitiny vytvoří tvrdá vrstva oxidu hlinitého. Hliník sám o sobě je velmi měkký kov, který navíc má tu nepříjemnou vlastnost, že při otěru špiní černými šmouhami. Jeho slitiny, tzv. duraly, jsou tvrdší, přesto však se snadno poškrábou. Hliník se sice na vzduchu samovolně potahuje vrstvičkou oxidu hlinitého zabraňující další korozi, tato vrstvička je však tenká a snadno se otírá.
Proto byla vyvinuta metoda, při které se na povrchu hliníkového výrobku také vytvoří povlak oxidu hlinitého, ten je však na rozdíl od toho samovolně vzniklého mnohem silnější a tvrdší. Díky tomu je eloxovaný (anodizovaný) výrobek odolnější proti opotřebení či poškrábání a v neposlední řadě i vypadá lépe, protože takto vytvořená vrstva dává hliníku pěkný kovový vzhled, přičemž vrstvu lze i barvit.
K čemu je tento proces vhodný?
Důvod, proč k eloxování dochází, je prostý – když dojde k tomuto typu úpravy povrchu hliníku, vrstva již dále neoxiduje a tím paradoxně svojí oxidací chrání před další oxidací hliník, co je pod ní. Eloxování se dnes používá všude tam, kde je třeba vlastností hliníku nebo jeho slitin: našli bychom jej kupříkladu v automobilové výrobě (a jejích náhradních dílech), v leteckém průmyslu, u jízdních kol, … Prakticky vždy se ale jedná o místa, která hliník vystavují venkovním podmínkám a tím pádem a logicky i vzdušné vlhkosti nebo obecně vodnímu dešti (hliníková okna a střechy).
Proces eloxování je technicky ten sám, jako když rezaví železo (také k eloxování dochází samovolně), zrovna v případě hliníku se ale jedná o proces pro lidi pozitivní a nedestruktivní. Jde o to, že když se ochranná vrstvička oxidu hliníku vytvoří na vnější vrstvě kovu, proces koroze/oxidace již dále nepokračuje, ba naopak, hliník pod ní to aktivně chrání před oxidací taktéž, čímž dojde ve finále k tomu, že je daná věc/produkt perfektně chráněná proti běžným povětrnostním vlivům.
Další výhody
Tím ale výhody eloxování ještě zdaleka nekončí. Tak namátkou, u duralových hliníkových výrobků eloxování nezvýší jen jejich odolnost na povětrnostní vlivy, ale dokonce jim to zvýší i otěruvzdornost dané povrchové vrstvy. Dojde též ke snížení elektrické i tepelné vodivosti a členitosti/drsnosti povrchu (to je velmi užitečném třeba při běžném třískovém obrábění, kdy dojde k eliminaci miniaturních trhlin na povrchu materiálu a tedy i navýšení mechanické pevnosti onoho povrchu).
I prostá životnost výrobku je eloxováním obecně radikálně prodloužena. Eloxovaná vrstva se standardně pohybuje mezi 0,35 až 125 mikrometry, přičemž jejím nejzazším maximem je mikrometrů 160. A abychom nechválili eloxaci jen jako čistě praktikou záležitost – má svůj význam i estetický: byli jste někdy v pražském metru trasy A? Jistěže ano, vždyť kdo by nebyl! Pak jistě znáte ty hliníkové barevné zdobící kostky – to je příklad pohledné eloxace v praxi.
Eloxováním se dá zcela bez přehánění i velmi důrazně zvýraznit povrch předmětu a jeho případné zabarvení (asi nejpopulárnější je „falešné pozlacení“ a „jakoby postříbření“). Přičemž je dnes běžně možné tyto povrchy dále barvit a u těchto barev dynamicky měnit jejich vlastnosti a parametry podle potřeb zákazníka nebo dle nároků okolního počasí: jde měnit třeba otěruvzdornost barevného povrchu, přilnavost barev, mazivost barev, …
Jak to probíhá
Zdaleka nejpopulárnější cestou k eloxování povrchu hliníku dnes ovšem jistě je použití elektrického proudu na straně jedné a roztoků kyselin na té druhé (kyselina fosforečná, chromová, sírová, organické kyseliny,…). Tam stačí materiál/produkt ponořit a zavést proud – takto se mimochodem dají k eloxování využít i jisté solné chemické roztoky.
A dodejme si ještě na závěr, že existuje trojice základních typů a způsobů procesu eloxování, které se liší vždy podle toho, jak silnou ochrannou vrstvu potřebujeme, no a je taktéž pochopitelně nutné změnit poměr zúčastněných látek během celého onoho procesu elektrické eloxace a to podle dalších případných působících vnějších faktorů: proudu, napětí, času, koncentrace kyselin, …
Mimochodem, když dojde k legování jakýchkoliv hliníkových slitin některými dalšími prvky (železo, křemík, sodík, měď, …), tak je výsledkem nečistá hliníková slitina. A ta následně zhorší proces eloxace podle objemu dané příměsi, je tedy nutné, dát si pozor, o jakou slitinu hliníku případně jde.
