Jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou každý z nás zdědil po svých předcích skrze DNA (a o kterou dnes díky všelijakým GPS gadgetům zase pomalu přicházíme) je schopnost správně se dostat z místa A do bodu B. Dříve to pro nás byla otázka přežití, nicméně i dnes díky dobré navigaci dokáží třeba tažní ptáci zdánlivě neuvěřitelné věci. A jak si udržet tuto dovednost? Trénovat!
Ať již jdete zlézt Eiger nebo se chystáte s rodinou na nějaký místní kopec, zvykněte si u sebe vždy nosit kompas a mapu okolí. Jednak můžete nahoře hádat, co jaký útvar znamená na mapě a za druhé, budete mít stále u sebe osvědčený typ navigace, jenž na rozdíl od GPS nikdy neselže (Pozor, s kompasem a buzolou samozřejmě zacházejte jemně, prosíme, žádné zatloukání stanových kolíků!).
I. Navigace v noci a nejen v ČR
Navigace v noci patří k poměrně jednoduchým, pokud je aspoň trochu vidět Měsíc v náznaku mlhy – stačí si pamatovat / spočítat / nahlédnout do efemerid (Vědecké efemeridy dnes zahrnují i počítačové programy, které vypočtou polohy nebeských těles (včetně asteroidů a umělých družic) v libovolném místě a čase) pro tento den a rázem víte, na jakém stupni Měsíc vychází + zapadá, i co je to za čas. To samozřejmě předpokládá znalost měsíčních tabulek (kde a kdy je v jakém dni / hodině Měsíc), případně slušné znalosti matematiky a geometrie, abyste si do dokázali spočítat z hlavy.
Poměrně snadno se dá navigovat i podle tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy takových, jenž nikdy nezapadají a stále jsou u nás vidět. Ano, i tříleté dítě umí ukázat na obloze Velký (a po jakoby prodloužení jeho boční strany párkrát) i Malý vůz (Medvědice) v němž je Polárka ukazující sever. Občas se ovšem může stát, že uvidíte část hvězd jiných kvůli zatažené obloze, koruně stromů apod. Rozhodně tedy nespoléhejte jen na Polárku, ale zběžně znejte i souhvězdí další.
Jedna z věcí, které máme v našich končinách přehršle (naneštěstí pro astronomy a naštěstí pro ztracené) je tzv. světelné znečištění. Je dnes nasvícen kdejaký hrad, zámek, kostel, reklamy, v turistických oblastech jsou na kopcích červená světla pro letadla na anténách kvůli mlze, kdejaká diskotéka má laserovou show, ... To vše září kilometry, ba desítky kilometrů – a tím spíše v noci, pokud tedy máte možnost, zkuste zapátrat po nějakém tom světle.
II. Navigace ve dne nejen v ČR
Používat k navigaci Slunce je asi ten nejjednodušší způsob – ráno vychází na východě a zapadá na západě. A jelikož jsme na severní polokouli, cestuje po obloze zdánlivě na jih od nás. Pokud si za slunného dne (stačí jakýkoliv stín) hodinku, dvě počkáte, tak se dá určit směr i z toho, jak se pohne stín (vhodné poznačit klacíkem).
Používat k základní navigaci věci jako je tvar mraveniště (nejširší ze strany Slunce), letokruhy, větve stromů, lišejníky a podobné věci, jde, ale není to moc přesná metoda, dá se ale konstatovat, že se obvykle takto tvorové chovají / stromy rostou, takže zhruba určit směr se tak jistě dá za té situace, že právě nemáte ani kompas a ani buzolu.
Satelitní antény na chatách pak směřují na jih na rovník všechny.
Navigace typu GPS a chytré mobily sice mají svoje kouzlo, ale nespoléhejte na ně na 100 % a raději občas popadněte kompas a mapu, je to i mnohem větší zábava, když cestu najdete sami! Vždy používat k navigaci jen GPS je jako vařit stále instantní jídlo...
III. Navigace kdekoliv a kdykoliv v ČR
Naše malá hezká zemička uprostřed Evropy je dnes natolik civilizovaná, že dnes není možné jít nějakým náhodným směrem 5-10 km a nenarazit na nějakou známku civilizace: kapličku, pěšinu, turistickou značku, silnici, cestu či polní cestu, nebo potůček, co vás dovede k potku, ten do vesnice a k řece a ta zase do města.
Když už má člověk pocit, že se ztratil, tak je otázka, zda jít spíše dopředu, anebo se vrátit a zkusit najít cestu zpět, protože cesta z druhé stranu samozřejmě vypadá jinak, když jí jdete jedním směrem a pak druhým. Nemluvě o strachu ze ztracení a tmě, mlze a podobných věcech. Za těchto situací často bývá nejlepší spokojit se nějakým zdrojem vody (zkuste se zaposlouchat někde na horách – potůčky, potoky a říčky většinou dělí pár set metrů až kilometrů) a zvážit své šance (blíží se tma? Spadnu někam?) a popřípadě zkusit improvizovaně přenocovat u ohně (nosit v kapse stále sirky nebo zapalovač není nic strašného). Je lépe trávit noc takto na jednom místě a pokusit se zde zhotovit základní přístřeší z pár větví a ideálně i s ohněm, nežli skončit uprostřed deštivé noci v prázdné mini-přehradě budované rybáři pro pstruhy, v níž si navíc k dovršení toho všeho ještě polámete nohy… Obecně platí, že terénem, jenž se dá taktak projít ve dne nikdy nechoďte v noci a beze světla!
I autor tohoto článku to sám zažil – a i on (bez mapy!) propadl známému psychologickému fenoménu ztracených „za touhle zatáčkou to přece ale jistě už musí být!“ Naštěstí pro něj se ale stačilo vrátit po stejné cestě 5-6 km a zjistit, v čem byla ta chyba (do lesa vedla paradoxně hezčí cesta jak do civilizace, takže po ní automaticky zabočil přemýšlejíce o jiných věcech).
- Petr Hájek
- Petr rád tráví čas v přírodě, obvykle jako turista. Rád zkouší nové věci z oblasti přežití a to nejen v přírodě, rád testuje nové produkty a objevuje nové značky, které vstoupí na trh s produkty pro přežití. Jeho životní krédo je: "I ten nejhorší den v lese je stále lepší jako ten nejlepší den v práci!".
Přejít do magazínu