Většina z nás dostala od přírody do výbavy jednu důležitou věc – uši! Ty jsou pro naše přežití naprosto kdekoliv sice zcela nedoceněné, ale nás dnes spíše bude zajímat obecné praktické využití ve ve všech životních situacích – při dokonalém uvědomění si situačního prostředí.
Některá zvířata v našich končinách ani při té největší snaze u nás prostě nevyfotíte, i kdybyste se rozkrájeli. Na druhou stranu, určitě nezapomínejte, že je to celé velmi dvojsečná věc – všechna zvířata (a speciálně ta s mladými) mají ráda klid a když se k nim připlížíte a náhle objevíte s foťákem, mohou se spíše vyděsit a zaútočit, nežli kdybyste jim dali dost času i prostoru zmizet.
Naše tělo (či přesněji ani tělo ani uši, ale mozek) neustále naslouchá a to i tehdy, když spíme, pořád jsme na podvědomém příjmu okolí (to je mimochodem i důvod, proč člověk při spaní na novém místě nikdy nedosáhne nejhlubší spánkové fáze, ale to již trochu odbočujeme…). A stejně tak i ve bdělém stavu, když si jdeme za svými věcmi a činnostmi, naše uši stále posílají do mozku údaje i přesto, že třeba právě aktivně myslíte na něco jiného, i když neposloucháme, stále slyšíme!
Člověk je obvykle velmi dobrý v tom, co je přirozené pozadí a co není pro prakticky každé prostředí. A totéž platí i pro zvuky v okolí. A samozřejmě, zejména tehdy když je něco (a ani to nemusí být opravdu silně) mimo normál, hned si toho všimneme („Jak to, že zmlkli ptáci?“, …) a uvědomíme si to.
Zvuky na pozadí a jejich uvědomování si
V této věci bude nutné a důležité si specifikovat, co je to „běžný hluk na pozadí.“ V tomto kontextu máme určité věci v hlavě, které bereme, jako normální zvuky pro určitou situaci: když vidíme rušnou ulici, očekáváme hlahol chodců, houkání aut, … když zase vidíme moře, tak čekáme zvuky příboje a vítr.
Pakliže se nacházíme v tichém prostředí, není nic složitého, odlišit hlasitější zvuk na hladině tišších. Průměrný člověk slyší dobře i mírnou změnu ve hlasitosti. A nemusí to být jen hlasitost, také klidně frekvence, tón, … A též si všimneme. Platí, že čím hlasitější je prostředí, tím vyšší by měla být i hlasitost neobvyklých zvuků, abychom si jich hned všimli.
Když nenarazíte na žádná příliš unikátní zvířata, pak vám dozajista nezbude, nežli si posloužit ze zásob kádrů / členů vaší výpravy…
I tehdy, když je prostředí relativně hlasité, když se na věc soustředíme, dá se odhalit, ale jednou zákonitě zanikne díky své hlasitosti, i pro ty nejlepší uši. Jinými slovy: můžete se hlasitě bavit s jinou osobou a někdo jiný pouhých 10 metrů od vás neslyší, protože je dané prostředí plné podobných hluků. A naopak, i šepot v knihovně bude slyšet daleko.
Vše řečeno jsou běžné známé věci, ale jde tu o perfektní uvědomění si dané situace (též znáte možná pod anglickou zkratkou „situational awareness“) a navíc považte sami – pokud toto vše platí pro lidi, jak skvělá asi musí ve srovnání s nimi být zvířata!?
Jaký je reálný přínos kvalitního uvědomění si situace v realitě?
Když jste jednou v kondici „žlutá“, již se vědomě soustřeďte na uvědomění si svého okolí skrze oči a uši (většina lidí spoléhá hlavně na oči, což je škoda – zkuste skutečně vědomě „ladit“ i uši...).
Je totiž nebezpečné, procházet džunglí betonovou i skutečnou a nesledovat a neposlouchat při tom perfektně své okolí a co se děje za vámi. Když jen tak půjdete a budete si přemýšlet o svém, dost možná vám unikne, že si vás třeba vyhlídla parta zlodějíčků, co se vám chce pověsit na paty. Když ale budete sami aktivně podobné jednání předpokládat, tak se ně můžete připravit (zavolat si Taxíka, připravit pepřový sprej, nachystat se na běh, podívat se přímo na ně a sledovat je, aby jim bylo jasné, že o nich víte a ukázat jim teleskop, …). Pokud chce člověk přežít, kdykoliv, musí si zkrátka být co nejlépe vědomý svého okolí. Vždy a všude!
Nenechte se zlákat jejích zdánlivou roztomilostí, všechna zvířata jsou nepředvídatelná a to tím více, čím blíže se k nim dostanete. Podobné snímky proto raději pořizujte s pořádným teleobjektivem v ruce (na desítky metrů až stovku metrů) a ne s makrem na 30 cm…
Jak se vyhnout detekci? Pohybujte se pomalu!
Je úplně jedno, zda jste voják na misi nebo lovec, co si vyrazil na vysokou nebo jen pouhý turista s fotoaparátem v ruce, co hodlá proměnit svoji trpělivost v dokonalé snímky. Ať už lovíte cokoliv, je nutné to dělat pomalu, ba ještě pomaleji! Jak lidé, tak prakticky všechna zvířata totiž mají schopnost a dovednost detekovat pohyb. Je to náš i jejich instinkt a to byť i jen v naší / jejich letmé periferní vizi nebo v rámci podvědomého konání.
Pomalejší pohyb se ale mnohem hůře detekuje. Vezměte si třeba srnku – když běží všimneme si toho a uslyšíte ji i na pár set metrů, když jde, je mnohem těžší ji spatřit. A ten úplně nejlepší styl pohybu je co pár minut vašeho tichého pohybu se zastavit a poslouchat, jakou má vaše chůze odezvu. Když je velká, zastavte se a přehodnoťte váš styl chůze / směr chůze.
Jaké další faktory mohou stěžovat naši detekci lidmi i zvířaty?
Jak již víme, na prvním místě je to pochopitelně rychlost a její změny, co budí zdaleka největší pozornost vašeho okolí. To ale není pochopitelně jediná věc. Člověk vyčnívá i díky nevhodně zvolené barvě šatů, když nezapadá správně do tvarů okolí, má mizernou kamufláž, jeho nasvětlení mohou vrhat stíny a jak jde, proti pozadí může tvořit až příliš dobře viditelné siluety.
Taktéž si uvědomte, že jste slyšet, když jdete v těžkých botách po kamení, chrastí vám vybavení, dalekohledy a aparáty vrhají prasátka, píská vám nějaká bezdrátová komunikace, je cítit váš oheň nebo cigareta, …
Zvířata odrazuje leccos, ovšem zásadní problém je, že člověk absolutně netuší jaká věc to byla… Musí proto v rámci prevence odizolovat co největší objem potenciálních rušivých faktorů.
- Petr Hájek
- Petr rád tráví čas v přírodě, obvykle jako turista. Rád zkouší nové věci z oblasti přežití a to nejen v přírodě, rád testuje nové produkty a objevuje nové značky, které vstoupí na trh s produkty pro přežití. Jeho životní krédo je: "I ten nejhorší den v lese je stále lepší jako ten nejlepší den v práci!".
Přejít do magazínu
