Stanů je na trhu obrovský výběr, aby ne, vždyť se jedná o velmi důležitou výbavu do přírody. Jiný stan potřebujeme pro rodinnou dovolenou, jiný pro vysokohorský trek, jiný pro toulky českou krajinou sólo nebo s kamarádem. O tom posledním použití si dovolím napsat pár svých zkušeností a postřehů.
Který vybrat?
Když jsem se před lety rozhodoval, který stan koupit, měl jsem utkvělou představu, že musí být co nejlehčí, však kdo by se chtěl tahat s nadbytečnými kily, že. Vybral jsem si tedy malý stan tvaru rakve z membránového materiálu na bázi polyurethanu, který měl zajišťovat větší míru prodyšnosti. Většina trempíků ví, že největší nevýhodou jednoplášťových stanů je krom horšího větrání též možnost kontaktu s vodou zkondenzovanou na vnitřní straně stanové textilie. Membránový stan ale měl fungovat jinak, podobně jako membrána v bundě, která propustí vypocenou vodní páru, nikoliv však kapičky deště. Když nad tím dnes přemýšlím, byl jsem tehdy mladý a hloupý a pohodlí jsem považoval málem za hřích.
Jak se membránový stan osvědčil
Prvně je třeba počítat s tím, že velikost stanu umožňuje pouze přespání. S trochou gymnastiky se lze ve stanu svléknout, ale na nějaké složitější úkony, jako třeba přípravu a konzumaci snídaně, je nutno zapomenout. Dnes se různé membrány dávají téměř do všeho, do bund, kalhot, bot, rukavic... a nutno dodat, že většinou (více či méně) dobře fungují. Na stany se používají také, ale soudě podle současné situace, kdy je tuzemská nabídka membránových stanů velmi omezená, se od toho zřejmě ustupuje. Domnívám se, že je to asi dobře, můj stan se totiž neosvědčil.
Ultralehký membránový stan
Za teplých nocí bylo vše OK, ale jakmile se spustil chladný déšť, nebo se přes noc ochladilo někam pod deset stupňů, na vnitřní straně membrány začala kondenzovat voda a stan se pak choval jako by byl z běžného nepropustného šusťáku, kapičky se slévaly, tekly po stěnách dolů a mokřily mi spacák. Membrána v bundě toto nedělá, respektive dělá, ale v mnohem menší míře, a to díky teplejšímu vnitřnímu prostředí oproti vnějšímu. Bundu máme těsně u těla, které ohřívá vnitřní prostor včetně membrány a vodní pára nemá snahu tolik kondenzovat uvnitř, většina vody stihne projít ven ve formě plynného skupenství. Navíc u tohoto typu membrány drobné srážení kapiček na vnitřní stěně příliš nevadí, neboť polyurethan je hydrofilní a vodu poměrně rychle vsákne a na druhé straně odpaří, ale jak jsem zmínil, pouze za předpokladu teplotního spádu na obou stranách membrány. Bohužel u stanu toto funguje jen ve velmi omezené míře, vnitřek stanu si nevyhřejeme (možná tak o dva tři stupně oproti vnějšku), membrána je chladná jako venkovní prostředí, což jejímu fungování evidentně nesvědčí.
Druhý stanový pokus
Stan jsem tedy prodal a zakoupil dvouplášťový. Zvolil jsem nesamonosný stan tunelového typu, opět z důvodu hmotnosti. Až na mírně komplikovanější stavbu jsem byl spokojen. Voda se na tropiku samozřejmě srážela také, ovšem kapičky stékaly mimo ložnici, síťová textilie vnitřního stanu nedovolila kontakt se spacákem. Pochopitelně nesmíme do tkaniny tropika klepat, jinak kapičky odpadnou kam se jim zachce. Potěší kamarád, který nás ráno přijde vzbudit tím, že nám zezhora poplácá na stan.
Lehký stan tunelového typu
Moje spokojenost se stanem byla trochu nahlodána po treku v Dolomitech. Stanovali jsme na okraji kempu, kde byla tak kamenitá půda, že nebyla šance zapíchnout kolíky, a to je u tohoto typu stanu velký problém. Závistivě jsem pokukoval po kamarádech se samonosnými stany, kteří se stavbou neměli problém, zatímco já jsem musel šňůry přivázat ke klackům a ty následně zatížit kupičkami větších kamenů, aby mi stan nepadal na hlavu. Poradil jsem si a jelikož většinou stanuji doma v Česku na místech, kde se zapíchnutím kolíků nebývá problém, zas tak jsem to neřešil, jenže netrvalo dlouho a objevil se další problém. Stan byl dělán s ohledem na minimální hmotnost, takže byl ušitý z poměrně tenké textilie, a to bohužel včetně podlážky. Ta byla po necelých dvou letech nepříliš častého používání sem tam děravá, což by až tak nevadilo, větší díry jsem vyspravil záplatou, jenže začala místy (nejen dírkami) propouštět vodu - impregnace přestávala fungovat. Řeknete si, že přece není nic snazšího než podlážku znovu naimpregnovat, OK, jenže jak se ukázalo, nová impregnace se trvanlivostí té původní moc nepřibližovala, musel jsem ji cca každý půlrok obnovovat, což byl trochu opruz. Problém byl zřejmě z velké části způsoben tenkým matrošem podlážky, ve kterém impregnace nedržela.
Do třetice všeho dobrého...
Po asi třech letech mi došla trpělivost a koupil jsem si další stan, tentokrát samonosnou konstrukci s klasickou dvojicí překřížených prutů. Již při prvním postavení jsem si nemohl nevšimnout rozdílů, výrobce nic neošidil, všechny materiály budily dojem robustnosti a trvanlivosti. Stan se rychle a jednoduše staví, pokud není silný vítr, nemusím ho ani vázat šňůrami. Uvnitř je dostatek prostoru pro odložení věcí a třeba pohodlné nasnídání. Stan se mnou prošel několik treků českou krajinou a zatím bez ztráty kytičky, hmotnost je sice dvojnásobná oproti mému prvnímu membránovému, ale vždy je něco za něco, ten komfort a spolehlivost za to stojí, věřte mi.
Klasický stan s překříženými pruty
Co by měl začátečník sledovat při výběru stanu
Samonosný versus nesamonosný
Mohu-li doporučit, tak rozhodně samonosný, a to především z důvodu snadnější stavby a pevnější konstrukce. Samonosný znamená, že drží tvar jen díky napětí prutů, aniž bychom jej museli kotvit šňůrami, ty je třeba použít pouze při větrném počasí.
Materiál tyček, laminát versus dural
Zde není co řešit, laminát v žádném případě nebrat, je výrazně těžší a méně spolehlivý.
Materiál tropika a podlážky
Mohlo by se zdát, že výrobci používají podobné materiály, ale není tomu vždy tak, u ultralehkých stanů bývá tenčí, což může být zdrojem problémů především po nějakém čase používání. Promnutím textilie mezi prsty lze zhruba poznat, jak tenký materiál výrobce zvolil.
Stany se samozřejmě odlišují dalšími technickými prvky. Například uchycení vnitřku k tropiku může být jinak řešené a zde si výhody/nevýhody musí každý posoudit sám. Pokud stavíme v dešti, může se hodit typ u kterého se nejdříve staví tropiko a pak vnitřek (případně obojí dohromady), já mám běžnější typ, nejdříve vnitřní stan připnu k tyčkám a na něj pak pokládám tropiko.
Po zkušenostech bych již rozhodně nedával hmotnost na čelní místo svých požadavků, i když je zřejmé, že by se měla udržet v nějakém přijatelném limitu. Stavět gramáž na první místo může být rozumné pouze pro speciální použití, například extrémně náročný trek, kdy musíme šetřit každý gram.
Přejít do magazínu
