Sortiment

Válka ve Vietnamu díl 4 - Průběh, výsledek a následky

11.03.2020 | Zábava, volné chvíle | Lukáš Rojek | Doba čtení: 38 minut
Nalezeno v magazínu (0)
Nalezeno ve slovníku (0)
Bohužel, na zadaný dotaz jsme nic nenašli.

Tak je to tu, poslední část našeho seriálu je na světě a já bych vás všechny chtěl trochu uvést do děje. V první části jsme si pověděli, proč vlastně válka začala. Známe politické události, víme o francouzské válce v Indočíně. Víme i o neustále spekulovaném konfliktu, kdy torpédové čluny napadly americkou loď, což vedlo k plnému nasazení amerických ozbrojených sil. V dalších částech jsem vám prozradil, jaké zbraně se používaly i na obou stranách, v předchozím díle jsem se zaměřil na vietnamskou stranu. Zbývá tedy poslední a za mě nejdůležitější část. 

Průběh války byl strategickým i taktickým fiaskem ze strany USA. Podíváme se společně na taktiku USA zvanou najdi a znič, i taktiku ofenzivní strany. Dále se mrkneme na průběh války jako takový, prozradíme si něco o prvním větším konfliktu mezi USA a NVA. Poté vás vezmu skrze roky vývoje války až na hořký závěr, který je asi tak tragický, jako snaha Francie znovu připojit Indočínu do svého koloniálního portfolia o desítky let dříve. Hned na začátku bych rád poznamenal, že tato válka byla ukázkovou chybou ve vnímání a řízení války ze strany defenzivy. Proč? To vám prozradím v průběhu článku. Začněme něčím trochu lehčím. Začněme taktikou jednotlivých strany. Můžeme? 

NVA a VC

Vojáci Vietcongu na loďkách

 Vojáci Vietcongu

Už od počátku konfliktu, kdy se komunistická strana Severního Vietnamu rozhodla připojit Jižní Vietnam za pomoci síly, vznikaly na jihu Vietnamu ozbrojené složky. Tyto složky spadaly pod Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu, osvojili si označení Vietkong. Také Viet Cong, Vietcong, já budu používat v rámci usnadnění spojení VC. Tyto ozbrojené složky se skládaly převážně z řadových vojáků, kteří byli cvičeni k plošnému boji, ale také malých regionálních jednotek, které byly spíše takovým lidovým odbojem naverbovaným ze stran VC, potažmo NVA (North Vietnamese Army – armáda Severního Vietnamu). 

VC byl z počátku velmi špatně vyzbrojen, organizován, a tak i jeho vliv nebyl zas tak znatelný jako v pozdějších fázích války. Poté, co si Ho Či Min (vůdce severní komunistické strany) uvědomil vliv, jaký může VC na průběh války mít, zahájil jejich hromadnou podporu pomocí sítě stezek, cest a silnic dobře známých jako Ho Či Minova stezka. Ta vedla ze Severního Vietnamu po hranicích se spřízněným státy (Laos a Kambodža) až do jižních částí Jižního Vietnamu. Putovalo na ní tisíce vojáků a civilistů. Do začátku války se po ní převezly cca 2 tuny materiálu denně. Po roce 1965 se téměř okamžitě toto číslo zvedlo na neuvěřitelných 250 tun denně

Některé zdroje uvádí, že na délku měřila stezka až 1600 kilometrů.

Poté, co se Severnímu Vietnamu nepodařilo zabrat jižního souseda pomocí klasické, frontové války, musela nastat změna. V půlce šedesátých let tak Ho Či Min dává rozkaz, aby se jižní jednotky (VC a částečně i NVA) soustředily na partyzánskou válku. Toto rozhodnutí bylo naprosto geniální. Poté, co byly jednotky NVA zahnány ze strany amerických vojáků zpět z centrální vysočiny, Ho Či Min si uvědomil, že mnohem lépe vybavená armáda USA s přísunem technologií i peněz nejde porazit klasickou cestou. Jak sám prohlásil, připravil Američanům dlouholetou krvavou lázeň, která měla největší dopady na domácí obyvatele v USA, ale i vojáky samotné. 

Partyzánské taktiky čerpali poradci Severního Vietnamu v řadách VC z příruček Mao Ce-tunga a ruských partyzánů z WW2. Systém je jednoduchý a účinný. Ustupuje se od velkých otevřených bojů. Ty jsou nahrazeny malými výpady především v noci. Do hry se dostávají nástražná zařízení, pasti a další výmysly. Partyzáni byli například schopni učinit poměrně efektivní výpad na americké jednotky. Téměř okamžitě zároveň zahájili ústup, rozdělili se a ztratili ve spřízněných vesnicích. Jejich obrovskou výhodou bylo, že byli oblečeni jako rolníci, zkrátka vesničani. Američané tak měli obrovské problémy s identifikací VC. 

Tento fakt spolu se špatnou morálkou, nedostatkem odpočinku a dalšími faktory vedl například k masakru v My-lai.

Tato taktika byla doplněna faktorem, který měl na průběh války kritický vliv. USA měla skvěle vybavená monitorovací letadla. Díky tomu byla schopna mapovat terén v neuvěřitelných detailech. To byl samozřejmě problém, jelikož veškerá výcviková centra a základny byly v ohrožení. Přišel tedy další příkaz, vše přesunout do podzemí. Díky tomu vznikly rozsáhlé systému podzemních chodeb, které umožňovaly VC a NVA rychlé a nepozorované přesuny. V případě obklíčení byli schopni neustále doplňovat vojáky, zásoby a odvážet zraněné. V podzemí se nacházely celé základny. Američané nebyli schopni tunely prozkoumávat vzhledem k obrovskému počtu nástražných zařízení. Na druhou stranu ani VC a NVA to neměla jednoduché. Závaly, jedovatý hmyz a nízké chodby? Děkuji, nechci. 

Nákres systémů chodeb, který používal Vietcong

 Nákres systémů chodeb, který používal Vietcong

Nejrozsáhlejší systém podzemních chodeb byl Cu Chi, pouhých několik desítek kilometrů od Saigonu, hlavního města Jižního Vietnamu. Měl až 320 km.

USA a jejich Search and Destroy

Na rozdíl od NVA a VC měla USA mnohem více peněz, lepší technologie, zbraně a vlastně i vše ostatní. Do války ve Vietnamu šli se spoustou zkušeností a odhodláním potlačit šíření komunismu. Jejich taktika využívala nová, moderní řešení boje. Poprvé v historii tak byly nasazeny bojové vrtulníky, což do té doby nemělo nikde jinde obdoby. Letka až desítek vrtulníků byla schopna najednou vysadit i šestkrát více vojáků na libovolné místo. Vrtulníky představovaly taktickou převahu nad nepřítelem. Podobně jako systémy tunelů, i vrtulníky dodávaly neustále zásoby, novou bojovou sílu a odvážely raněné. Mohly být také vyzbrojeny, díky čemuž dokázaly poskytnout i podpůrnou palbu. 

Další výhodou bylo nasazení letectva. Naprosto jednoznačně si USA okamžitě získala nadvládu nad vzdušným prostorem. Bojové bombardéry, strategické bombardéry, stíhací letouny. Obloha byla zkrátka jejich. Jelikož se nepřátelé stahovali do bažin a neprostupných lesů, bylo bombardování naprosto nezbytnou součástí taktiky. Plošné využívání Agent Orange a Napalmu ničilo rozsáhlé porosty. Agent Blue pak úrodu rýže. 

Podle některých zdrojů bylo jen na Ho Či Minovu stezku shozeno dvakrát více bomb než na Německo v období WW2. Stejně ji nedokázaly přerušit.

Poté, co se VC uchýlil k partyzánské válce, nedokázala USA dostatečně reagovat. Noční výpady nepřítele odnikud. Nástražná zařízení na každém kroku, slepé systémy chodeb, ze kterých se vojáci nevraceli. To na morálce moc nepřidalo. Taktika se změnila na plánované patroly do džunglí a vesnic, kdy vojáci hledali pohyb a základny nepřátel. Občas byly tyto patroly úspěšné. Většinou však vedly ke ztrátám na životech ať už ze strany VC, nebo nástražných zařízení, kterým se v následující sekci budu okrajově věnovat. Jednotky byly velice demoralizované. Většinou totiž jen označily oblast, o kterou se postaralo dělostřelectvo, nebo letectvo. Proč kvůli tomu umírat, že? 

Největší problém byl za mě ve vnímání taktiky. Za druhé světové války nebylo území dobyto, dokud na něj nevkročila noha vojáka. Vojáci věděli, kam musí dojít a že je kam se stáhnout. Vnímání ze stran velitelů USA bylo však ve Vietnamu trochu jiné. Když byl počet mrtvých Američanů menší, než počet padlých VC a NVA, byl to úspěch. Často se tak pomocí vrtulníků dostali na místo odporu, zahnali nepřítele a vrátili se vrtulníky zpět. Co myslíte, že nastalo? Nepřátele si bez boje obsadili území zase zpět. Nezdá se vám to také postavené na hlavu? Tuto taktiku nazvali Najdi a znič. 

Smrt vidí vše, ale my ji ne

Past nazvaná bambusová bomba

 Jedna z nejobávanějších nástražných pastí - bambusová bomba

Než se dostanu k průběhu války jako takové, rád bych věnoval pár řádků nástražným zařízením, které jsou podle mě jedním z hlavních důvodů ztráty morálky jednotek USA. Jen si to představte: Jdete v zástupu, před vámi pointman, který najednou zavadí o drát. Ihned následuje výbuch a sny na bezpečný návrat na základnu jsou ty tam. Toto jsou některá z pastí, které jsem shledal nejhroznějšími:

Punji sticks

Tato past patřila k jedněm z nejhrozivějším. Do hluboké díry se nastražily ostré špičaté klacky hroty směrem vzhůru. Hroty se navíc potíraly fekáliemi, aby tak nezpůsobily jen zranění, ale také infekci. Jáma se následně překryla okolním porostem, aby splynula. Asi si dokážeme představit, co se stalo, pokud někdo do pasti šlápl. 

Plechovková bomba

Naprosto primitivní zařízení, které byla používáno velice frekventovaně. Na granát se přivázal nástražný drát, který se napnul přes stezku. Granát se umístil do plechovky například od kukuřice a odjistil prstýnkovou pojistkou. Tak zůstala zajištěná jen dlaňová pojistka, která se opírala o vnitřní stranu plechovky. Pokud někde zavadil o nástražný drát, vytáhl odjištěný granát z plechovky. Ten do tří sekund explodoval. 

Nášlapný náboj

Jelikož často nebyl dostatek min, uchylovaly se partyzánské jednotky k jednodušším řešením. Do kusu bambusu umístili náboj (brokový, pistolový, puškový, …), vyhloubili malou díru na jejíž dno položili dřevěnou destičku s kusem hřebíku. Náboj v bambusu položili zápalkou přímo na hřebík a díru zakryli. Pokud někdo do díry šlápl, narazil zápalku přímo na hřebík, díky čemuž náboj explodoval, vystřelil, přímo do nohy oběti. 

Bambusový bič

Velice nebezpečné zařízení, které spoléhalo na energii napruženého kusu bambusu. Jeden jeho konec byl přivázán na strom a na druhý byly přidělány špičaté klacky. Bambus se napružil a zajistil. Po přerušení nástražného drátu došlo k uvolnění napruženého bambusu, který s obrovskou kinetickou energií vymrštil proti vojákovi. Zbytek si každý domyslí. 

Bambusová bomba

Všechny pasti byly hrozné, ale jedna je za mě vůbec nejstrašnější. Je to právě bambusová bomba. Výbušnina nebo granát byly spolu s ostrých bambusových odřezků zabaleny do tvaru míče. Ten byl zavěšen do stromů tak, aby nebyl vidět. Po přerušení drátu spadla bomba přímo mezi jednotku. Navíc byla přivázána tak, aby po dopadu byla cca metr nad zemí. Následoval výbuch. 

Většina nástražných zařízení a pastí neměla sloužit k eliminaci celé jednotky. Partyzáni moc dobře věděli, že to není potřeba. Místo toho zranili jednoho či dva vojáky. Zbytek patroly se tak musel stáhnout zpět na základnu. 

Naděje rychlého konce a první konflikt

Přejděme nyní na hlavní téma tohoto článku, a to sice vývoj a konec války. Abychom se dostali do patřičné nálady, zkusím vám nastínit, jak vlastně situace vypadala a jaká panovala atmosféra. 

Představte si, že žijete v roce 1964. Druhá světová válka je daleko za vámi, o Koreji se mluví už jen občas. Zažíváte zlatá šedesátá léta, která jsou vlastně prvním desetiletím bez ozbrojeného konfliktu. Je tu však jeden strašák, který jako neštovice rozsely komunistické ruské jednotky na územích, která osvobodily od Němců, ale i mnoha dalších. Komunismus stále sílí. Poslední odboj proti komunismu, válka v Koreji, je daleko za vámi, ale nyní vyvstává nový problém. V daleko vzdáleném Vietnamu, který je od padesátých let rozdělený na dvě části se atmosféra stále neuklidnila a komunistický sever prahne po demokratickém jihu. Jak tomu tak bývá, to USA nemůže dopustit. Jsou tak připraveni zabránit šíření komunismu za každou cenu, což se jim bohužel vymstí v následujících devíti letech více než padesát tisíckrát. 

Techniku a vojenské poradce, kterých bylo v roce 1964 ve Vietnamu více než 16 tisíc, následuje po provokacích plné nasazení amerických sil. Ti však absolutně neví, do čeho jdou. Nesnesitelná vedra, jedovatí hadi, hmyz a nepřítel, který nemá v úmyslu hrát podle jejich pravidel. 

Mezitím se severovietnamské jednotky NVA chystají rychle skončit válku a tak 11. května zahajují útok na jihovietnamské jednotky v provincii Phuoc Long. Rychle je decimují a chystají se pokračovat na jih, kde leží hlavní město Jižního Vietnamu – Saigon. Jejich velkou chybou byl předpoklad, že se americké jednotky nebudou do konfliktu zapojovat. To se samozřejmě nestalo. Velmi chytře vyslala Americká armáda jednotky k centrální vysočině, kde se nacházelo velké množství partyzánů. NVA tak musela s ofenzivou přestat a stáhnout se. Hlavní úděl hrála nová taktika, která spoléhala na 1. jízdní divizi, která měla nasazeno 440 vrtulníků. Jednalo se o první takovou jednotku na světě. Po příchodu zprávy, která tvrdila, že velké množství jednotek NVA se stahuje ke kambodžské hranici, byla 7. kavalérie vyslána prozkoumat údolí, které se o několik dní později vepíše do dějin. Přichází první velký konflikt války ve Vietnamu.

Plukovník Moor a jeho stateční

Označení perimetru při konfliktu v údolí la Drang

 Označení perimetru při konfliktu v údolí la Drang

Dne 16. listopadu 1965 po zjištění přibližné lokace nepřátel poblíž údolí Ia Drang, jsou dva prapory 7. kavalérie pod velením plukovníka Moora vyslány, aby pomocí nové taktiky (Najdi a znič) vyhnaly nepřátele z úkrytů. Po dělostřeleckém a leteckém bombardování následuje výsadek vojáků. Poprvé v historii byly použity vrtulníky v tak velkém měřítku za účelem taktického přesunu vojáků přímo na bitevní pole. Prvních 75 vojáků, kteří vkročili na půdu centrální vysočiny, čekalo nepříjemné překvapení. Chvíli po přistání zadrželi severovietnamského vojáky, který jim sdělil nepříjemnou novinu. Zhruba dva kilometry od přistávací zóny byl v hoře Chu Pong systém tunelů, který sloužil jako základna pro celý pluk NVA. Více než 1600 vojáků. Američanů bylo celkem 450. 

Po chvilce se jednotky americké sedmé kavalérie dostávají do křížové palby, která přichází ze všech směrů. Plukovník Moore dává rozkaz, držet přistávací zónu X-Ray za každou cenu. Pokud by totiž zóna nebyla bezpečná, vrtulníky by museli přerušit svou podporu a vojáci by s největší pravděpodobností padli do jednoho. Boje pokračovaly i v noci, kdy se jednotky NVA snažily prorazit k přistávací zóně.

Noční hlídka u zóny X-Ray

 Noční hlídka u zóny X-Ray

17. listopadu se zdá, že útoky NVA sílí a plukovník Moore hlásí do vysílačky kód: ,,Zlomený šíp“. Tento kód znamená, že americké síly podléhají a žádají o okamžitou vzdušnou podporu. Nastalo peklo. Každý vrtulník, stíhačka i bombardér v aktivní doletové vzdálenosti se snesly nad bojiště a na nepřítele shazovaly tuny bomb, napalmu a kulometných střel. Do podpory se zapojily i dva dělostřelecké prapory. Po odražení útoků NVA se 18. listopadu vydaly americké jednotky směrem k nepříteli. Ten opustil své postavení a stáhl se do Kambodži, kam ho nemohli Američané pronásledovat. Tím oficiálně skončil dvoudenní konflikt, který byl prohlášený za vítězství. Víte proč? Protože Američané měli pětinové ztráty na životech. 

Celkem padlo 237 amerických vojáků a 1064 vojáků NVA. Zajímavá jsou čísla, která uváděl Severní Vietnam jako propagandu. Podle nich padlo 1700 Američanů a jen 559 vojáků NVA. 

Zrychlený přesun pomocí vrtulníků UH-1 Huey

 Zrychlený přesun pomocí vrtulníků UH-1 Huey

Američané se po „vítězství“ stáhli z dobitého území. Co by s ním také dělali. Během pár dní bylo území opět pod kontrolou NVA.

Agresivní útoky a bombardování severu 1966-1967

Po bitvě v údolí Ia Drang se rozhodovalo o dalším průběhu války. Několik dílčích vítězství nebylo v dlouhodobém horizontu zásadních, armáda Jižního Vietnamu byla nezkušená a ve velmi špatném stavu, navíc polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Velení se tedy rozhodlo podnikat série agresivních pozemních útoků na jižní provincie kontrolované nepřítelem, zatímco na sever a pohraniční oblasti se snáší krutá vlna bombardování. Pohraniční oblasti jsou bombardovány kvůli Ho Či Minově stezce. Problém bombardování byl v řadě omezení, které si vymysleli poradci amerického prezidenta. Obávali se případného konfliktu s Čínou. 

Následující rok 1967 přinesl velký úspěch. Americké jednotky spolu s jihovietnamskou armádou obklíčily oblast tak zvaného želeného trojúhelníku. Tato oblast byla v hledáčku amerických velitelů již velmi dlouhou dobu. Ukrývala se zde část partyzánských sil, síť podzemních základen a výcviková centra. Podnikaly se odtud také útoky na Saigon. Po několikadenních bojích obsazují Američané se ztrátami 78 životů základnu. Partyzánů zemřelo více než 700. Dobití základny je velký úspěch i s přihlédnutím k tomu, že se většina partyzánských jednotek stačila stáhnout. Bohužel i zde udělají americké jednotky zásadní chybu a z oblasti se po měsíci stahují pryč. Následně ji partyzáni opět obsazují. 

Koncem roku 1967 postupně vrcholí počet amerických vojáků nasazených ve Vietnamu. Celkem se bavíme o čísle přesahujícím 463 000. 

Slábnoucí podpora na domácí půdě

Demonstrace proti vietnamské válce

 Demonstrace proti vietnamské válce

Druhá polovina šedesátých let byla v Americe v rytmu hippies a dalších pacifistických přesvědčení, která válku ve Vietnamu odsuzovala. Proti válce tak probíhají demonstrace po celé USA. Velkou zásluhu na tom mají také uniklé dokumenty z administrace Pentagonu. Několik specialistů dostalo za úkol sepsat fakta od druhé světové války až do současnosti. Vzniklo cca 7000 stran choulostivého materiálu. Do hry přichází Daniel Ellsberg, který většinu materiálů okopíruje a poskytne New York Times. 

Musíme si také uvědomit, že válka ve Vietnamu byla první dokumentovanou válkou pro veřejnost. Do té doby nic takového neexistovalo. Široká veřejnost tak na vlastní oči viděla válkou zasažené civilisty, vojáky, vesnice. Rostoucí počet zpravodajů v prvních liniích, v jeden moment jich tam bylo více než 600, tak přinášel více a více znepokojivých zpráv. To způsobilo slábnutí podpory a postupně vznikající odpor vůči válce.

Masakr a nová ofenziva 1968

Americká hlídka u jednoho z kempů poblíž Hanoje

 Americká hlídka u jednoho z kempů poblíž Hanoje

Během roku 1968 došlo ke dvěma zvratovým událostem. Velení NVA v Hanoji chystá novou ofenzivu, která by měla nadobro vyhnat USA ze země, podmanit si Jižní Vietnam, a tak ukončit téměř třicetiletý konflikt. Taktika zahrnovala vyvolání rozsáhlého povstání v celém Jižním Vietnamu. Takové povstání by za pomoci NVA a VC vedlo k dlouho slibovanému vítězství. 

Navzdory tomu, že byly USA i Jižní Vietnam útoky překvapeni, povedlo se jim ofenzivu odrazit. Výsledkem toho bylo téměř kompletní zdecimování jednotek VC, které nahradily v jejich roli jednotky NVA. Navzdory tomu, že ofenziva selhala, měla obrovský vliv na morálku NVA. Ti se v tomto okamžiku přestávají soustředit na otevřené boje a zaměřují se přímo na partyzánský odboj, kladení pastí, taktiku hit and run, noční útoky a další. Tento styl boje má negativní dopad na morálku amerických jednotek. Záměrně vám zmíním 23. pěší divizi US Army

My Lai, událost na kterou se nezapomíná

Tato divize byla vytvořena na konci roku 1967. Od té doby si procházela peklem, podobně jako ostatní jednotky. Rota C pod velením podplukovníka F. A. Barkera zaznamenávala obrovské ztráty. Celkem od začátku roku přišla o 40 mužů. V mezidobí se s snaží CIA dopátrat, kde se nachází zbytek 48. praporu VC. Podle nich v oblasti, kde je osada Song My skládající se z vesnice My Lai. Pověří tedy několik amerických jednotek, včetně roty C, aby se do oblasti vydaly, zajistily ji a zlikvidovaly cokoli, co zbylo z nepřítele. To se však vymkne kontrole. 

Několik dní před akcí se rota C dostane do pasti, kdy přijdou celkem o 3 muže. Po návratu na základnu vzteky zastřelí nevinnou vietnamskou ženu na poli. Jedná se o první zaznamenanou agresi proti civilistům ve Vietnamu. 

Klasický cyklus vojáka navíc zahrnoval 30 dní na frontě a dva dny odpočinku na základně. Tam ho prolili pivem, dali mu steak a poslali ho zpět do akce.

Frustrace byla tedy nevyhnutelná. Večer před masakrem v My Lai se na briefingu pronese důležitá a mylná informace: ,,Každý, kdo po sedmé hodině zůstane ve vesnici je buď VC nebo symaptizant a musí být zlikvidován“. Takto byly označeny i ženy a děti. Krátce po vysazení z vrtulníků se přesune rota C k vesnici. Přichází rozkaz Fire at will. Následuje palba na civilisty, znásilňování, mučení, pálení domů a vraždění dobytka. Na konci krvavé lázně na zemi leží 350 nevinných civilistů včetně žen a dětí. Některé zdroje uvádí číslo až 500. 

Masakru si všiml pilot a velitel vrtulníku, který posadil svůj stroj mezi vojáky USA a nevinné rolníky. Přikázal střelci vrtulníku, aby vypálil dávku z kulometu M60 nad hlavy svých spolubojovníků. Tak zachránil několik nevinných a přispěl ke konci bezduchého běsnění.

Navzdory tomu, že se jedná o jeden z největších masakrů, byl odsouzen jen jeden velitel, a to jen na tři roky domácího vězení. Souzen byl i pilot vrtulníku za zradu. Tyto události byly silně zmedializovány, což pomohlo všeobecnému odporu vůči válce, a to jak na půdě USA, tak na celém světě. Do konce roku 1968 se defenzivní jednotky snažily dobít ztracená území při novoroční ofenzivě NVA a VC. 

Doba změny

Richard Nixon během volební kampaně v roce 1968

 Richard Nixon během volební kampaně v roce 1968

Velkým zvratem je volba nového prezidenta Richarda Nixona v roce 1969, který slibuje stažení vojáků z Vietnamu. Těch je 30. dubna ve Vietnamu nasazeno 543 000, což představuje většinu amerických sil. Pokud by chtěly válku ještě rozvést, musely by povolat strategické zálohy, čímž by se vyrovnaly předchozím dvěma válkám. 

Průběh je v tomto roce poměrně pokojný. Jediný větší konflikt byl pokus o dobití kóty 937, který trval 10 dní. Možná ho budete znát pod označením Hamburger Hill, jak mu říkali vojáci, kteří se bojů zúčastnili. Zakopaní nepřátelé se nechtěli vzdát bez boje a působili americkým jednotkám velké problémy. Nepomohlo ani to, že vlivem špatného terénu spustili vrtulníky palbu na vlastní vojáky. Tím pomohly nepříteli ke zpomalení útoku. Po 47 padlých amerických vojácích, 450 tunách bomb a 70 tunách napalmu byl kopec dobitý. Kdo si tipuje, že se Američané po vítězství stáhli a kopec opět ovládla NVA, má pravdu. 

Následky boje o Hamburger hill

 Následky boje o Hamburger hill

Po konci bojů na kótě 937 byl vlivem množství použitých bomb a napalmu kopec úplně bez porostu.

Následují dvě události jsou pro průběh války velmi důležité. Dne 2. září umírá Ho Či Min, který ve své závěti přikazuje vést boje až k vítězství. Jeho smrtí je zasažen celý Severní Vietnam, avšak jeho poslední rozkaz vnímají jako své vlastní poslání. 

Na druhé straně planety vychází o tři měsíce dříve červnové vydání časopisu Life, které přináší něco nečekaného. Tváře a jména 242 padlých amerických vojáků, kteří zemřeli během pouhého týdne. Následuje největší protest proti válce v dějinách USA, kdy stovky tisíc, ne-li miliony odpůrců proti válce vešlo do ulic. Situace se přenesla i do následujícího roku 1971, kdy vše vyeskalovalo v zavření 400 vysokých škol po celé USA. Hlavní příčinou bylo nasazení národní gardy, která v sebeobraně zastřelila 4 studenty a 9 jich zranila. 

Touto dobou bylo ve Vietnamu o téměř 120 000 méně amerických vojáků. Prezident Nixon vydal rozkaz k tak zvané vietnamizaci války, tedy výcviku a zdokonalení vojenských jednotek a taktik Jižního Vietnamu. Tyto jednotky tak měly přebírat roli těch amerických ve všech vojenských nasazení. Poslední amvieterickou větší akcí byla invaze do Kambodže. Americké jednotky překročily hranice, aby mohly podnikat lepší výpady na Ho Či Minovu stezku, která v pohraničních oblastech vedla. Aby prezident Nixon upokojil domácí obyvatele prohlásil, že jednotky proniknou pouze 40 kilometrů za kambodžskou hranici. Této zprávy se samozřejmě chytli partyzáni a vše odklonili tak, aby byly právě za touto 40 km hranicí. Výpad se stal kontraproduktivním. 

Stále pokračovalo stahování vojáků z Vietnamu. Ke konci roku 1970 jich zde bylo 380 000.

Laos a masivní zbrojení

Hlídka vojáků Laosu

 Hlídka vojáků Laosu 

Nixon dostál svému slibu, USA nepodnikala žádné větší akce, aby tak nedocházelo ke velkým ztrátám na životech. Ty v roce 1971 dosahovaly již nad 50 000. Následné akce tedy byly vedeny ze strany armády Jižního Vietnamu s podporou amerických poradců a letectva. Při invazi do Laosu tak byla poskytnuta pouze pomoc ze strany vrtulníků, což se i tak často vymstilo. Ztráty na technice i na životech byly stále vysoké. Během invaze přišla americká divize o 580 vrtulníků. 

Velký problém byl stále v nejednotnosti obyvatelstva Jižního Vietnamu. Pronikání do Laosu a Kambodži mělo být taktickým obratem, který měl narušit logistiku VC a NVA, což se nepodařilo. Partyzáni se odvetně mstili na nespřízněných vesnicích. Během jednoho dne tak povraždili například 350 civilistů jakožto odvetu za invazi do Kambodže. Tato situace nepřispívala veřejnému mínění a nálada obyvatel Jižního Vietnamu se stále zhoršovala. 

V tom samém čase se na severu chytala bouře, která měla být definitivním ukončením války. Komunistický sever spoléhal na postupné stahování amerických jednotek a věřil, že jejich pomoc při případné ofenzivě nebude rozhodující, a to i přes to, že neustále probíhalo bombardování severu. Velení v Hanoji přišlo s novým plánem, který momentálně spoléhal více na těžkou techniku. Zde hrály hlavní roli tanky T-54 a těžké dělostřelectvo. NVA se začala více podobat moderním armádám. Plán na novou, finální a fakticky definitivní ofenzivu měl započíst na jaře roku 1972. 

Silnice smrti

Vojáci Jižního Vietnamu při střetu s nepřítelem

 Vojáci Jižního Vietnamu při střetu s nepřítelem

Jak si velení v Hanoji naplánovalo, tak také učinilo. Na jaře roku 1972 začíná nová, mnohem propracovanější a na techniku bohatší ofenziva. Díky velkému množství tanků pronikají jednotky NVA hluboko do nitra Jižního Vietnamu, a to bez větších ztrát. Jednotky v demilitarizovaných zónách jsou rozdrceny a jednotky NVA míří na město Quang Tri. Přesně jak komunisté čekali, odpor není tak silný a Američané se do bojů aktivně nezapojují. Jihovietnamská armáda není na takové útoky připravena, proto spolu s civilisty utíkají po dálnici z Quang Tri směrem k Hue. V tu chvíli to přijde. NVA naprosto bez rozmyslu spouští dělostřeleckou palbu na nevinné civilisty prchající do úkrytu. Zemře jich nad 2000

Kdyby si velitelé NVA uvědomovali následky, nejspíše by tento krok neudělali. Masakr na silnici č. 1 byl totiž poslední kapkou v poháru nečinnosti amerického velení. To spustilo odvetné bombardování Severního Vietnamu, šlo o nejintenzivnější bombardování od začátku války. Strategické a monitorovací letouny mapovaly povrch. Pokud zaznamenaly sebemenší změnu, na toto místo dopadla druhý den bomba. Výhodou bylo, že americké jednotky naprosto ovládaly vzdušný prostor. Díky zapojení USA se postup komunistických vojsk zpomalil, až nakonec zastavil úplně. Díky tomu se mohly jednotky Jižního Vietnamu přeskupit a nejistě zahájit protiofenzivu. Postupem času se jim podařilo dobít většinu území zpět. 

Bombardování severu však přineslo další nepokoje na domácí půdě USA. Nešťastnou náhodou dopadlo několik bomb na civilní osady. Fotografie a videozáznamy popálených dětí obletěly svět. 

Ofenziva na jaře roku 1972 stála život více než 100 000 vojáků Severního Vietnamu a 40 000 Jižního.

Dlouho očekávaný konec

Mírová konference v Paříži v roce 1973

 Mírová konference v Paříži v roce 1973

Byla to právě síla amerického letectva a stovky tun svržených bomb, která přiměla poprvé usednout všechny strany k jednomu stolu. Zástupci všech tří stran se sešli na mírové konferenci, která se 27. ledna 1973 konala v Paříži. Podmínky byly vyjednány následovně

Dne 28. ledna 1973 v 8h ráno musí přestat plošně všechny boje a bojové operace v zemi. USA pak mělo stáhnout všechny svoje jednotky z území jižního Vietnamu do 60 dní.

Dohoda byla podepsána, a to i přes to, že prezident Jižního Vietnamu s ní vyloženě nesouhlasil. Považoval tuto smlouvu za zradu a kapitulaci své země. Moc dobře si uvědomoval, že po téměř 30 letech se Severní Vietnam pod vedením komunistů nevzdá, ačkoli byla do země poslána mírová mise, která měla na dodržení podmínek mírové smlouvy dohlížet. Prezident Jižního Vietnamu byl nucen k podpisu. Bez toho by totiž nemohl od USA čekat žádnou materiální pomoc. 

Jak bylo podepsáno, tak se také stalo. 29. března 1973 tak poslední americké vojenské jednotky opouští půdu Jižního Vietnamu. V zemi zůstávají jen poradci. Vojáci se vrací domů, avšak atmosféra je velmi ponurá. Mírového jednání se nezúčastnil ani prezident Nixon, na Times Square nikdo neslaví. Končí totiž jeden z nejhorších konfliktů, do kterého se USA kdy zapojila. 

Vítězství komunistů

Bohužel přesně jak čekal prezident Jižního Vietnamu, tak se také stalo. Na začátku roku 1975 začíná finální ofenziva Severního Vietnamu. Rychlému pádu centrální vysočiny předchází opatrné drobnější výpady, které měly vyzkoušet, jak se bude USA i Jižní Vietnam chovat. Bohužel podpora Ameriky byla velmi slabá, dodávky střeliva a náhradních dílů byly krizově nízké, proto mohla ofenziva rychle pokračovat skrze Jižní Vietnam. Ustupující vojáci byli spolu s civilisty lehkým terčem pro severovietnamské dělostřelectvo. Z původních 200 000 ustupujících se jich do oblasti přeskupení dostala necelá třetina. NVA rychle zabrala Quang Tri a Hue. Poslední větší defenziva měla nastat u města Da Nang. To bylo však přeplněné nejistými vojáky a civilisty. Po drtivé dělostřelecké přípravě následoval útok čtyř divizí NVA, které město zabral téměř bez boje. Všechny jednotky Jižního Vietnamu se stáhly k hlavnímu městu Saigonu. Zde se vytvořila obranná linie, která měla odrazit útok NVA. Dne 22. dubna 1975 byla však i po týdenních krvavých bojích tato linie prolomena a NVA se nekontrolovatelně řítilo na Saigon.

Konec třicetiletého konfliktu

Uvolňování prostoru pro další evakuované civilisty

 Uvolňování prostoru pro další evakuované civilisty

V tomto okamžiku si všichni uvědomovali, že je město ztraceno. K vietnamskému pobřeží se rychle přiblížily americké letadlové lodě USS Hancock, USS Midway, USS Enterprise, USS Coral Sea a vrtulníková loď USS Okinawa. Z přistávacích zón se podařilo americkým jednotkám zachránit nad 8000 amerických občanů a obyvatel Jižního Vietnamu, které by čekala nejistá budoucnost. 

Při evakuaci byly paluby lodí natolik přeplněné, že musela posádka shazovat vrtulníky do moře, aby se uvolnilo další místo. Hodnota vrtulníku UH-1H je cca $250 000

Při evakuaci se do přistávacích zón tlačilo obrovské množství rozzuřených civilistů. Posádka posledních odlétajících vrtulníků tak musela použít slzný plyn a nesmrtící sílu, aby dokázala odletět. V tomto okamžiku umírají poslední dva američtí vojáci, kteří jsou připisováni válce ve Vietnamu. Zasáhl je dělostřelecký granát. Ani jednomu z nich nebylo ještě 21 let. 

Skrze prolomenou obranu proniká do hlavního města Jižního Vietnamu celkem 10 divizí NVA v čele s tanky T-54 od 203. tankového pluku. Památný je pak jeden z nich s číslem 843. Ten si to namířil přímo na bránu prezidentského paláce, kterou prorazil. 

Tank T-54

 Tank T-54

Dne 30. dubna 1975 v 12:12 zavlála nad prezidentským palácem vlajka VC. Ještě ten den byl Saigon přejmenován na Ho Či Minovo město na památku snu, který měl. Následující den končí válka ve Vietnamu, která se přetransformovává na občanskou válku za účelem likvidace posledních buněk odporu. Ta trvá další rok. 2. července 1976 vzniká sjednocením Severního a Jižního Vietnamu – Vietnamská socialistická republika

Smutný konec

Celkem po 30 letech tak končí konflikt mezi severem a jihem, který si vyžádal miliony lidských životů. Ať už Francie nebo Amerika, nikdo nebyl schopný uchopit válku za správný konec a odvrátit tak nepříjemnou vizi, která se 2. července 1976 stala skutečností. 

Pravdou je, že válka ve Vietnamu znamenala pro Ameriku obrovskou porážku, která je stála spoustu životů a nepokojů na domácí půdě. Sice neprohráli ani jednu bitvu, ale zato celou válku. USA vstupovala do války za účelem osvobození a pomoci, avšak později se později se ukázalo i mnoho politických důvodů. 

Co myslíte? Jakou udělala Amerika největší chybu? Byla to nedostatečná příprava a špatně zvolená strategie vedení války? Nebyla náhodou chyba už to, že se do války zapletla? Přeci jen jediné, co USA dokázala, bylo posunutí sjednocení Vietnamu pod komunistickou rouškou o 11 let. Nebo to byla špatná podpora na domácí půdě? V WW2 se vědělo, za co se bojovalo, ale za co se bojovalo nyní? Politické strany dávaly od Vietnamu ruce pryč a obyvatelé válku odmítali. Pojďme se nyní podívat na čísla, která jsou skutečnými důkazy hrůz války. 

Americké ztráty: 

58 202 amerických vojáků padlo z toho cca 8 000 pilotů, 10 000 zemřelo při nevojenských situacích a dalších 10 000 zemřelo vlastní palbou, špatně svrženou bombou atd. Stupňující se ztráty můžeme pozorovat na úmrtích v jednotlivých letech války:

1964 – 216

1965 – 1 928

1966 - 6 350

1967 – 11 363

1968 – 16 899

2400 pohřešovaných amerických vojáků

153 000 těžce zraněných 

147 000 lehce zraněných

2 600 000 Američanů prošlo Vietnamem z jich cca 1 – 1,5 milionu prošlo pravidelně kontaktem s nepřítelem. 

Více než 60 000 veteránů spáchalo sebevraždu

22 let byl průměrný věk amerického vojáka ve Vietnamu (během WW2 to bylo 26).

61% padlých bylo mladších 21 let. 

Ztráty VC a NVA:

Více než 533 000 vojáků 

Civilní ztráty:

Více než 700 000 + dalších 42 000, které od roku 1975 zabila nevybuchlá munice.

Následky války jsou samozřejmě mnohem dalekosáhlejší. Vlivem používání chemikálií ze strany USA (Agent Blue a Agent Orange) došlo k poškození genetické informace zasažených obyvatel. Na úkor toho se dodnes rodí děti s defekty. Odhaduje se, že na území Vietnamu, Laosu a Kambodži leží až 80 tun nevybuchlé munice a min. 

Téměř deset let po konci války byl ve Washingtonu postaven památník stěna: The Wall. Najdete na ni jména všech padlých vojáků ve válce ve Vietnamu. 

Henry Kessinger (poradce pro bezpečnost) a Le Durc Tho (vietnamský revolucionář) dostali za vyjednání mírové smlouvy Nobelovu cenu za mír. Le Durc Tho ji však odmítl, jelikož v zemi stále nebyl mír.

Seriál o Vietnamu

  1. Úvod války ve Vietnamu
  2. Válka ve Vietnamu a americká strana
  3. Válka ve Vietnamu a vietnamská strana
  4. Průběh, výsledek a následky války ve Vietnamu (právě jste dočetli)
Autor článku
Lukáš Rojek
Lukáš je dlouholetým nadšencem do outdooru a military. Jeho zálibu v chladné a palné zbraně doplňuje sportem a získáváním nových zkušeností. V našem Magazínu se soustředil jak na lehčí témata, tak i na ta komplikovanější. Momentálně ho můžete vidět na našem YouTube kanálu, kde Vám představuje naše produkty.
Přejít do magazínu
Obsah článku

Líbí se Vám článek?
Naposledy prohlížené
Identifikační známky “Dog Tags“ Mil-Tec® originál US Army
Boty AKU Tactical® Pilgrim HL GTX®
Dětská bunda Safari Kombat UK®
Pouzdro na zbraň Wisport® 120
Pistole Walther® Q5 Match Combo / ráže 9x19
Rychleschnoucí froté ručník FJORD NANSEN® Frota XL
Kalhoty CLAWGEAR® Defiant
Batoh Switchblade Eberlestock®
Nůž s pevnou čepelí SOG® Seal Pup Elite, pouzdro Kydex® - černý
Nosný postroj Combi Rig QR Tasmanian Tiger®
Kalhoty 5.11 Tactical® Traverse™ 2.0
Softshellové kalhoty Helikon-Tex® OTP® VersaStretch®
Tričko Slim Helikon-Tex®
Kraťasy RAW VINTAGE SURPLUS® Airborne