Traduje se, že letecká doprava je jednou z nejbezpečnějších doprav vůbec, ale když už se stane letecká havárie, ve většině případech je šance na přežití jen mizivá. Představte si, že jste na palubě letadla, které havaruje a vy leteckou nehodu velkou náhodou přežijete, ale naneštěstí spadnete do hluboké džungle, kde široko daleko není ani živáčka. Otázka zní, dovedli byste přežít v takto drsných podmínkách, a ještě ke všemu s mnohočetnými zraněními? My jeden takový skutečný příběh známe a je o to zajímavější, že hlavní hrdinkou byla tehdy mladá sedmnáctiletá Juliane Koepcke.
Julianin život
Juliane byla dcerou německých biologů Hanse Wilhelma a Marii Koepckeových. Za nějaký čas po skončení druhé světové války, rozhodli se Hans a Maria, že své dovednosti a znalosti využijí v peruánském deštném pralese a založili tam v roce 1968 poblíž řeky Pachitea svou výzkumnou stanici, kterou pojmenovali Panguana. Tehdy to byla pouze dřevěná chatka se střechou z palmových listů, která v pralese zůstala po místních domorodcích. Juliane bylo čtrnáct let, když se její rodiče rozhodli vybudovat výzkumnou stanici a na nějakou dobu žít v pralese. Podstatnou část svého mládí tedy Juliane strávila v divočině, kde jí ale samozřejmě rodiče nenechávali napospas džungli, ale musela zde poctivě studovat, stejně jako každá jiná dívka v jejím věku. Pravidelně musela létat do Limy skládat zkoušky do školy.
Nešťastný let
Před Vánoci, psal se tehdy rok 1971, musela Juliane letět se svou matkou Mariou opět do Limy ke zkouškám. Přesně na Vánoce, po úspěšném složení Julianiných zkoušek, se chtěla matka i s dcerou vrátit zpět za otcem Hansem do města Pucallpa, aby tak mohli trávit svátky všichni společně v kruhu rodinném, přesně tak, jak to má o Vánocích být. Spojů létalo v ten den velice málo, ale jedno letadlo přeci jen do vybrané oblasti letělo. Byl to let s mezipřistáním právě v Pucallpě, let LANSA 508.
Kdyby jen Maria tušila, jaký let je s Juliane čeká, pravděpodobně by nikdy do letadla ani jedna z nich nenastoupila. Přesně 24. prosince 1971 se totiž letoun Lockheed L-188 Electra dostal do bouřky, ve které jej zasáhl blesk, začal hořet a následně se ve třítisících metrech doslova rozpadl na kusy. V tuto nešťastnou chvíli se letoun nacházel nad Amazonským pralesem a z celkového počtu 92 cestujících přežila pouze jediná osoba a tou byla právě mladičká Juliane, která dopadla ještě připoutaná k sedadlu do útrob džungle, daleko od civilizace. Už jen ta skutečnost, že přežila takovou událost a pád z výšky tří kilometrů, je opravdu dechberoucí.
Samozřejmě se tvrdý dopad neobešel bez zranění a těch měla Juliane hned několik. Kromě několika zlomenin měla Juliane otřes mozku a zároveň další obrovskou nevýhodu, protože přišla při nehodě o brýle, které vzhledem ke své oční vadě nutně potřebovala. Bez nich její zrak totiž za moc nestál.
Boj o přežití
Co lze s jistotou říci je, že Juliane měla štěstí v neštěstí, když jí její rodiče vychovávali v deštném pralese, jelikož měla spoustu znalostí, díky kterým se jí zvyšovaly šance na přežití. Na prales byla zvyklá a nějaké techniky přežití v divoké přírodě také znala. Napadlo jí, že veškerá civilizace se většinou nachází poblíž řek, a tak se Juliane rozhodla zkusit najít civilizaci a dojít k ní podél řeky, která tekla nedaleko od místa jejího dopadu.
Cestu deštným pralesem neměla vůbec jednoduchou, jelikož měla několik zlomenin a také špatně bez svých brýlí viděla. Sužoval jí hlad, nepříjemný hmyz, kterého opravdu v deštném pralese není pomálu a do nehojících ran se mladé dívce usadili dokonce červi. I přes to všechno se Juliane podařilo putovat nemilosrdnou džunglí deset dní. Hrozivých a asi nejdelších deset dní v Julianiným životě, než narazila na civilizaci. V jejím případě to byla skupina rybářů, takže Juliane měla obrovské štěstí, že na ně natrefila, kteří se postarali o její přepravu do nejbližší nemocnice, kde se setkala i se svým otcem. Po zotavení Juliane pomáhala s následným pátráním po zemřelých a po troskách letounu, při němž si potvrdila smrt své matky, jelikož její tělo bylo také nalezeno.
Život po letecké havárii
Juliane se musela dlouho po nešťastné havárii letadla vzpamatovávat hlavně po psychické a duševní stránce, aby se její život navrátil opět k normálu. Při nehodě přišla o svou matku, což pro Juliane bylo utrpení navíc. Odstěhovala se zpět do Německa krátce po havárii letadla, kde šla ve stopách svých rodičů a vystudovala také biologii na univerzitě v Kielu, a poté se vrátila zpět do Peru, kde se věnovala zkoumání netopýrů v deštném pralese. Za nějakou dobu se vrátila opět do Německa a v Mnichově pracuje ve státní zoologické sbírce. Juliane svůj životní příběh sepsala v knize When I Fell From The Sky.
Odvaha a síla!
Celý Julianin příběh působí, jako by někdo napsal katastrofický scénář se šťastným koncem. Mrazivé na tom je, že tento skutečný příběh žádný scénář neměl, ale byla to krutá realita, se kterou se tehdy sedmnáctiletá Juliane poprala s neskutečným odhodláním a sílou. Musela mít obrovskou odvahu k tomu, aby se pokusila přežít uprostřed nespoutané džungle, ve které široko daleko nikdo nebyl. Jen si tu situaci představte, s těžkými zraněními putovat deset dní džunglí, bez zásob vody i jídla a snažit se zachránit si život. Juliane měla obrovské štěstí, že jí její otec učil technikám přežití už od ranného dětství, jinak by měl s největší pravděpodobností tento příběh docela jiný konec. Příběh Juliane Koepcke vede zcela jistě k zamyšlení, které poukazuje na to, že základní techniky přežití by měl znát každý z nás, protože nikdy nevíš, co se ti přihodí.
- Barbora Štěpánková
- Bára miluje cestování a kempování. Cestuje starým obytným veteránem, a pokud má volit mezi kempem a přírodou, divočina je pro ní jasnou volbou. Ve svém volnu se také věnuje rybaření a turistice.
Přejít do magazínu
