Do Afriky jsem se poprvé podíval už jako „hodně dospělý“ kluk. Bylo mi 31, ale těšil jsem se jako malý. Jel jsem tehdy s kamarádem, který tam byl asi desetkrát a divil jsem se, co ho stále tak láká, vždyť už toho musel většinu vidět. Jen se usmál a odpověděl, že až tam budu, pochopím. Stalo se, a já se tam od té doby vracím. Když zrovna v Africe nejsem, snažím se o ní vyprávět. Hlavně o místech, která rozhodně stojí za návštěvu. První vyprávění je právě tady.
Zvlněná planina Kalahari je po deštích malebná jako louka po Krušnými horami. Nebýt větrného kola čerpajícího vodu do napajedla, mohl by se člověk snadno splést.
Poprvé….a navždy
Byl únor 2003 a já jsem poprvé v životě stál vlastníma nohama v Africe. A hned na začátku té báječné cesty jsem s očima dokořán zíral na oranžové písky té nejkrásnější pouště na světě. Je doopravdy oranžová, říkal jsem si, když se kolem našeho auta začaly objevovat písečné duny. Tehdy se ještě k parku na pomezí JAR, Namibie a Botswany jezdilo po šotolinové cestě, jejíž povrch byl ukázkovým exemplářem rolety. Kdo někdy jezdil po podobných cestách, dobře ví, o čem mluvím. Povrch cesty zvlněný jako valcha. Jen s tím rozdílem, že vlnky téhle valchy nejsou centimetrové, ale i dvaceticentimetrové. Podvozek úpí a trpí, ale existuje na to jeden fígl. Nebojte se jet rychle. Někdy stačí 60 km/h, jindy to spraví až osmdesátka. Kola se začnou dotýkat jen vrcholků a nemají čas zapadnout na dno. Jen než dosáhnete potřebné rychlosti, bývá to občas o nervy. Jakmile se dostanete do království oranžové krásky, je vám už úplně jedno, jak vypadá cesta.
Kdo někdy zažil lásku na první pohled, ví přesně, co jsem cítil, když jsem se tam ocitnul. Ta krajina měla v sobě něco mystického. Něco, co mě učarovalo. A i po letech mě tenhle pocit neopustil. Když jsem v září 2019 seděl nad korytem vyschlé řeky Auob, cítil jsem stejné šimrání v zátylku jako před lety. A to jsem byl jen v takové „hodné“ části Kalahari na severu Jihoafrické republiky. V místech, kde se můžete vyspat v oploceném kempu a koupit si nějakou dobrotu na gril. I přesto bylo jasné, že je to láska na celý život.
V hlavních kempech, které jsou oplocené, si postavíte stan na udusaný písek. V malém krámku si můžete koupit pití i jídlo. Bývají tam i bungalovy, ale věřte mi, že nejlepší spaní je ve stanu, kam si na vás Afrika může sáhnout.
Tisíc tváří pouště
Když se řekne poušť, našinec si ihned představí nedozírné duny Sahary. Jenže takhle většina pouští na světě nevypadá. Ani Namib nebo sonorská poušť v Mexiku, ve kterých jsem byl, a rozhodně ne Kalahari. Je to krajina mnoha tváří, která překvapivě kypí životem. První, co vám nejde do oka, je množství zeleně. Čekáte duny, písek a zase duny. Ale vidíte traviny, keře i stromy. A když máte štěstí a přijedete po deštích, celá poušť rozkvete, takže připomíná louku plnou žlutého kvítí. To jsou vzácné chvíle, po kterých pasou jak výletníci, tak hlavně fotografové. Další poměrně překvapivá skutečnost je to, že Kalahari je plná zvěře. Zvířata jsou vlastně jediná stvoření, která dokážou žít v téhle poušti natrvalo. Pravda, v posledních desetiletích jim v tom hodně pomáhá síť umělých napajedel, která tu zbyla po první světové válce, kdy vrty sloužily vojákům. Ale i bez nich si zvěř dokázala vodu najít. Jen více a častěji migrovala. A tak je poušť plná přímorožců, antilop skákavých nebo losích. Svá neuvěřitelná hnízda si stavějí snovači pospolití a v podrostu brousí šakali nebo kapské lišky. Svou kořist vyhlížejí četní orli, ale i levharti či gepardi. No a na všechno dohlížejí páni s velkou hlavou. Kalaharští lvi proslulí tmavými hřívami.
Za rozkvetlou pouští spěchají všichni fotografové. Za pozornost ale stojí spousta dalších věcí. Třeba ohromná hnízda pospolitých snovačů, do kterých když zaprší, často polámou celý strom.Ale také krásná antilopa přímorožec jihoafrický – gemsbok, po kterém park dostal původní jméno.
Lidé z pouště
A lidé? Ti to měli ještě těžší. Na jihu Kalahari asi 300 kilometrů severně od řeky Oranje bývalo pár farem založených na začátku 20. století. Jenže život to byl složitý a pro nás zhýčkané by byl skoro nemožný. Cesta pro zásoby nebo i pro pomoc do nejbližšího města zabrala 14 dní… Přesto lidé na farmách hospodařili až do roku 1931. Poté bylo celé území vyhlášeno národním parkem. Dříve se jmenoval jednoduše – Gemsbok – podle přímorožce jihoafrického. Jenže doba si žádá změnu, a tak když se park rozrostl i na botswanské území, přejmenovali ho na Kgalagadi Transfrontier National Park. Nezní to vůbec pěkně, a tak mu lidé dál říkají Gemsbok.
Jedinými lidmi, kteří se kdy dokázali s nástrahami Kalahari vypořádat, byli a jsou Křováci. Žádný jiný černý ani bílý národ neuměl v téhle neobyčejné poušti přežít. Bohužel jsou dnes Křováci vymírajícím etnikem. Ty divoké, kteří stále sbírají a loví, ty už možná nenajdete. Sem tam narazíte na někoho, kdo se snaží alespoň udržet nějaké tradice, jako David, se kterým jsme si povídali u cesty na okraji pouště. Ostatní už jsou úplně „ochočení“ a živoří v osadách, které pro ně vybudovaly státy a municipality. Je to smutný pohled a smutný příběh. Příběh národa, který byl úplně jiný než všechna ostatní etnika. A právě to stálo za jeho zmizením.
Farma na břehu řeky Auob se jmenuje Achterlonie. Svá stáda ovcí a koz tu chovala rodina Humanových. Křovák David nám ukazoval, jak vyrábí kostěné přívěsky a šperky. Byl to milý kluk, ale měl oči ztraceného člověka.
Harmonie, klid a čisto v duši
To jsou slova, která bych použil, kdyby někdo chtěl, abych popsal své pocity z Kalahari jen několika slovy. Přátelům pravidelně říkám, že nejdůležitější starostí při cestách Afrikou je, jestli konečně potkám levharta nebo psy hyenovité. V Kalahari mě i tahle utkvělá touha opouští. Ve vzduchu je něco, co mě nutí úplně vyprázdnit hlavu. Není v ní místo pro nic než pro vnímání atmosféry toho zvláštního místa. Mnohonásobně intenzivnější je to v divokých částech středu pouště, ale zklidnění je zřetelně cítit i v těch „hodných“ oblastech jihoafrického Gemsboku. Často se přistihuji, jak zadumaně třeba patnáct minut koukám na oranžové písky a vlastně nevím, na co myslím. Nebo sleduji, jak se uřvaní snovači prohánějí mezi větvemi a je mi jedno, co se děje kolem mě. Zkrátka a dobře je v té krajině něco, co čistí duši. A vy přestáváte počítat. Kilometry, setkání se zvěří, cokoliv. A víte, že tenhle pocit ve vás vydrží. Samozřejmě ho časem zasypou všední starosti, ale když se zadíváte z okna nebo ucítíte vůni ohně, ihned se zase ozve Kalahari ve vás.
V poledním vedru může harmonii navodit i skromný stín vašeho auta. Pro lvího samce vítaný úkryt před žhnoucím sluncem. A pro vás úžasná chvilka.
Praktické rady
Podívat se do Kalahari není vůbec těžké. Je to ovšem odlehlé místo, takže se připravte na dlouhou cestu. Je vlastně jedno, jestli poletíte do Johannesburgu nebo Cape Townu. Z obou měst je to asi tisíc kilometrů. Do Gemsbok parku (Kgalagadi Transfrontier Park) nepotřebujete ani off-road vůz. Hlavní cesty v korytech řek a spojky mezi nimi v pohodě zvládne i sedan. Co mohu vřele doporučit, je rezervovat místo. Vím, je to trochu zvláštní, ale je dobré rezervaci mít. Opravdu se může stát, že by pro vás nebylo místo. Dokonce, i ve vlastním stanu, nemluvě o tzv. wilderness kempech, kde bývá obsazeno dlouho dopředu. Pokud máte možnost, zvažte, kdy se do pouště podívat. Jestli chcete mít šanci na rozkvetlou Kalahari, leťte v lednu, mohlo by to vyjít. Ale počítejte s velkým horkem i v noci. Pokud chcete zažít kalaharský chlad a oblohu jasnou, až přecházejí oči, leťte v srpnu nebo září. V tom případě se připravte na noční teploty i kolem 5°C. Přece jen průměrná nadmořská výška je 1000 m.n.m.
Příště ještě výš!
Střechou celého jihu Afriky je pohoří Drakensberg – Dračí hory. Jsou to nádherné hory, které v srdci skrývají opravdový poklad. Vodopád vrhající se z výšky 3000m vysoký skoro kilometr. To je mé zamilované místo, o kterém si povíme příště.
- Martin Šíl
- Miluje táboření a cestování Afrikou, kam jezdí už skoro dvacet let. Zvláštní láskou je pro něj Kalahari, která mu učarovala už při první cestě. V roce 2011 přeložil knihu křováckých legend Příběhy jižní Afriky. V letech 2014 a 2016 podnikl dvě expedice k africkému vodopádu Tugela Falls, díky který se vodopád posunul na první místo světových tabulek jako nejvyšší vodopád na světě. V současnosti pracuje na dokumentu o zapomenutém českém cestovateli a filmaři Johnu Ladislavu Bromovi, který cestoval Afrikou na sklonku koloniální éry.
Přejít do magazínu