Africké laskominy
Když už jsem rok čekal, než jsem se mohl do Afriky vrátit, mám s sebou alespoň spoustu materiálu na natočení. Za tu kopu scénářů může vlastně náhoda. Nabídli mi kamarádi, zda bych se nechtěl zapojit do série online přednášek. Zkusil jsem to, ale zjistil, že to pro mě není. Při vyprávění, mám rád, když jsou lidi se mnou. Ale napadlo mě, že místo toho, abych natočil online přednášku, hodil by se na stejné téma krátký dokument.
Dávno už si myslím, že nemá příliš cenu sáhodlouze vypravovat o afrických zemích jako celku. To už udělali jiní lidé líp než já. A stokrát po sobě. Mě se líbí vybírat maličkosti. Zajímavé věci, události, místa, zvířata nebo rostliny, o kterých se dá mluvit dlouho a o kterých mnozí lidé vůbec nic netuší. Takové africké laskominy.
A tak jsem vymyslel dvě série filmů. Jednu pro dospěláky, která ukazuje právě ty laskominy, druhou pro děti. Ta zase představuje zajímavé Čechy, kteří v Africe podnikli něco, čím se zapsali do dějin. A aby to nebyla taková nuda, ještě jim ukážu prima věci, které se jim nejen v Africe mohou hodit.
Baobab pod dešťovým nebem a s duhou. Co víc si na cestu Afrikou přát.
O listech, housenkách a čarodějnicích
Stojím na ostrohu nad zákrutem řeky. V ruce držím list mopanu. Pomalu ho dávám do úst a žvýkám. Nemám takový hlad, to ani náhodou. Jen pro kameru ukazuji, jak si lze jednoduše vyrobit lék na rány. Chuť toho listu není vůbec příjemná. Bezděky si vzpomínám na rozhovor s restaurátory, kteří dřevo konzervovali nátěrem, kterému říkali mopan. Bylo to možná týden před tím, než jsem odletěl. Podle té chuti a vůně to byl určitě extrakt ze stejného stromu. V ústech cítím hořkost a terpentýn. Ale funguje to. I podle lidí, kteří s tímhle africkým lékem mají zkušenost.
Je půl deváté a já právě končím s natáčením záběrů pro díl o mopanu. Stromu, který je užitečný po všech stránkách. Dává pevné dřevo, do kterého se nepouští hmyz. Listy léčí a taky se na nich pasou housenky jednoho martináče, které se dají jíst. Kůra dává materiál pro výrobu provazů, kořeny jsou znovu léčivé. Tyhle stromy vytvářejí rozlehlé porosty, které dávají stín, útočiště a potravu spoustě zvířat.
Mířím na sever. K baobabům. Tamní krajina vypadá trochu jako z Cesty do pravěku. Baobaby jsou druhým stromem mé série. Neuvěřitelní obři, kteří na svět přišli jako svéhlavé a marnivé stromy, aby se po staletích stali moudrými bytostmi, ke kterým se lidé utíkají pro radu a pomoc. A dokonce do jejich dutin vhazovali k smrti odsouzené čarodějnice.
Rozžvýkat list mopanu byla zajímavá zkušenost. Byl tuhý a vláknitý. Hořkost jsem cítil v ústech ještě dlouho...dlouho.
Večerní práce
V podobném tempu probíhá vlastně celý den. Dalo by se to označit jako svižný poklid. Naštěstí jsem se poučil ze svých předchozích chyb a mám poměrně dobře připraveno, co kde musím natočit, vyfotit, zařídit. Proto jsem také vyrazil do parků, které dobře znám a vím, která místa a oblasti se hodí pro konkrétní témata. Takže práce jde od ruky a nezažívám žádné zbytečné trable. Pracovní den začíná vlastně večer, když končím ten stávající.
Materiálu – záběrů i fotek – bylo za den tolik, že potřeba je roztřídit, vymazat ty špatné, nepovedené a popsat ty, které se použijí. Zabere to dlouhý čas, ale je to naprostá nezbytnost, abych se doma ve všem vyznal a neztrácel desítky minut jejich prohlížením. A tak sotva projedu v šest hodin večer branou kempu, postavím na kávu, dám kameru na nabíječku, vyndám všechny plné karty a připravím scénáře. Většinou se k práci rozložím v kuchyňce kempu, kde mám horkou vodu, zásuvky a kus místa, kam mohu položit scénáře a malý notebook. Pak už začíná taškařice se sledováním nepovedených a třeba i osmkrát opakovaných záběrů. Přeřeky, zapomenuté věty nebo uříznutá hlava. Když už mě ze všeho bolí oči – je tma tmoucí, protože se krátce po šesté setmí – zkusím přes data zavolat domů. Jde to. Čtvrt hodinky si povídám s Janou, pak se vracím dokončit práci.
Kávu v hrnečku dávno vystřídalo africké červené. Záběry jsou vytříděné a uložené na disku. Zbývá si u mapy udělat plán, kde by bylo nejlepší točit zítra a udělat poznámky, na co rozhodně nezapomenout. Občas se totiž stane, že minete poslední místo, kde se dá nějaká věc natočit. Třeba sjedete příliš na jih, kde už nerostou mopany. Jenže vy musíte ještě natočit dva záběry, které jsou vážně důležité. A máte problém. Takže se vyplatí stále kontrolovat, jak jsme na tom.
Má večerní kancelář a vše důležité v ní.
V trenýrkách do noci
Ve 22.00 už jdu většinou opravdu spát. Výjimky jsou je dvě. Jednou, když v malém bungalovu točím při plameni svíčky záběry pro tajemnou část filmu o baobabu. A druhá se týká také tohodle báječného stromu. Už ve spacáku si uvědomuji, že přímo v kempu jsem jeden baobab zahlédl. Odpoledne se mě mladý pár ptal, zda je tu bazén. Ta dívka měla za zády hladký kmen...to byl určitě baobab. Noční záběry na jeho listy by se hodily. A tak se štrachám ze stanu, beru kameru, novou baterku, světlo a vyrážím.
Stojí tam. Protože je pozdě, celý kemp už většinou spí a je klid. To je dobře, protože jinak všudypřítomný ruch v záběrech hrozně ruší a je potřeba použít je bez zvuku. Teď ale krásně zpívá hmyz a zní noc. Snažím se svítit jen tak, aby byly listy ostré, ale aby světlo nevypadalo nepřirozeně. Mám z toho radost. Poskakuju kolem baobabu, točím listy z různých úhlů. Když se vracím ke stanu, je skoro půlnoc. Celou tu dobu jsem točil jen v trenkách...ještě že mě nepotkal nějaký útlocitný Afričan. Usínám spokojený. Za pět hodin vstávám.
Noční výlet za baobahem byl báječný...
Je libo vařenou housenku?
Vstávání nebylo vůbec tak hrozné, jak jsem se bál. Vlastně pořád stejně příjemné. Den proběhl bez nepředložeností. Zkrátka další příjemný den v Africe. Jednou věcí se ale přece jen liší. Do kempu přijíždím dřív než obvykle. Čeká mě vaření, na které se vážně hodně těším. Budu vařit mopane worms s rajčatovou omáčkou! Tyhle housenky se pasou na listech stromu mopan a jsou dost oblíbeným jídlem. Musejí se nejprve usušit, potom se jedí buď sušené nebo se vaří jako masná složka do jídel.
Jsem zvědavý, jak mi budou chutnat. Sušené je jím normálně, ale vařené jsem ještě nezkoušel. A tak začínám. Pěkně povařit ve vodě s olejem a pak osmahnout na oleji...přidat rajčata a koření. Když je hotovo, vypadá to docela pěkně. Je ti červi, tedy vlastně housenky, někomu mohou připadat trochu fuj. Když je ale ochutnávám, nekoná se žádná nechutnost. Ani skvělé, ani hrozné. Takže se dá říct, že je vlastně doporučuji. Až je budu vařit příště, udělám pár úprav podle svého. To bude teprve bašta!
Připravit si housenky není nic složitého. První sousto chce trochu odvahy, ale je to jen v hlavě. Chutnají docela dobře.
Co jsem s sebou vezl z Top-Armyshop.cz
Když už jsme u toho jídla. Vezl jsem s sebou i dehydrované jídlo. Takové ty pytlíčky, co zalijete horkou vodou, a máte plnohodnotné jídlo. Byly tři. Rizoto, chilli con carne a brkaši s cibulkou. Rizoto a kaše od jednoho výrobce, chilli con carne od jiného. Obecně platí to, co u všech podobných dehydrovaných jídel. Hodně koření, hodně soli. Musím se přiznat, že ty modré pytlíčky byly kořeněné tak moc, že to bylo spíš na škodu a ani rizoto ani ta kaše mi moc nejela. Chilli bylo docela fajn.
Tohle jídlo má velkou výhodu v tom, že je lehounké, takže vás moc nezatíží, když ho nesete. Na druhou stranu potřebujete pro něj vodu, takže ji stejně musíte nést. Nebo si být jistí, že najdete takovou, která půjde použít.
Takže mé subjektivní shrnutí – lehké, lepší než drátem do oka, musíte myslet na vodu. Musím uznat, že porce je pro jednoho opravdu velká, najíst se z toho do syta není problém. Ale za lahůdku ani potěšení po celodenní chůzi bych to nepovažoval. Ale na druhou stranu – tak to ani není myšleno.
Jako nouzovka je to v pohodě. Jako lahůdka ne. Bílý pytlík s chilli con carne chutná líp než modré pytlíčky.
- Martin Šíl
- Miluje táboření a cestování Afrikou, kam jezdí už skoro dvacet let. Zvláštní láskou je pro něj Kalahari, která mu učarovala už při první cestě. V roce 2011 přeložil knihu křováckých legend Příběhy jižní Afriky. V letech 2014 a 2016 podnikl dvě expedice k africkému vodopádu Tugela Falls, díky který se vodopád posunul na první místo světových tabulek jako nejvyšší vodopád na světě. V současnosti pracuje na dokumentu o zapomenutém českém cestovateli a filmaři Johnu Ladislavu Bromovi, který cestoval Afrikou na sklonku koloniální éry.
Přejít do magazínu