Časově omezená akce ve spolupráci s českou poštou. Výhodná cena za Balíkovnu 59 Kč včetně dobírky.
Sortiment

Za Afrikou pod obratník - část druhá

02.08.2021 | Zábava, volné chvíle | Martin Šíl | Doba čtení: 11 minut
Nalezeno v magazínu (0)
Nalezeno ve slovníku (0)
Bohužel, na zadaný dotaz jsme nic nenašli.

Letím

Procházím koridorem ke gatům a tropická přilba odvádí svoji práci. Lidé se otáčejí. Jenže já ji nemám na hlavě kvůli tomu, abych budil pozornost. Je to hlavní rekvizita pro seriál, který budu v Africe točit a psát. A protože do kufru ani batohu se nevejde, vezu ji na hlavě. Navíc je to nejšetrnější způsob přepravy. Cesta proběhla bez nejmenších komplikací. Kdyby nebyla letadla tak podivně prázdná, byl by to úplně běžný let. Měření teploty po příletu do Johannesburgu totiž probíhá už od roku 2014, kdy v západní Africe řádila ebola. Jeden z důkazů, že dočasná opatření většinou trvají napořád. Samozřejmě se tehdy nenosily roušky. Ale nenechte se mýlit. Pečlivost, s jakou je nosí lidé v Africe nebo na letištích, je úplně stejná, jako ta, se kterou je nosíme my v Čechách.

 Nejdůležitější věci pro let letadlem? Test a respirátor.

Covid v zakázané zemi

Po třech stovkách kilometrů přijíždím k bráně prvního parku. Hořím zvědavostí. Podle všech platných pravidel bych měl předložit formulář s informacemi, zda jsem přišel do styku s nakaženým nebo zda mám všelijaké příznaky Covid-19. Dezinfikovat si ruce a mít na všech veřejných prostranstvích roušku. Klidně hadrovou nebo šálu, ale zakrytá ústa a nos. Realita? V podstatě půl napůl. Před branou je stan, kde si musím dezinfikovat ruce a nechat si změřit teplotu (35,2°C). Samozřejmě v roušce. Pak mohu na recepci, kde si znovu musím na ruce stříknout dezinfekci. 

Tohle neustálé patlání dezinfekcí mě ubíjí. Hlavně ve velkých centrech, kde si kupuju kartu do mobilu a zásoby jídla, je to otravné. Vyjdete z jednoho obchodu, kde vás dezinfikují a přes uličku jdete do dalšího, kde vás zase nutí tomu, abyste se dezinfikovali. Nejdřív se snažím vysvětlit, že je to asi zbytečné, velmi brzy pochopím, že zbytečné je vysvětlovat. Mají svou povinnost a tu svědomitě plní. Zajímavé je, že při tom svědomitém stříkání dezinfekce mají své roušky pod nosem a někdy i pod bradou. Inu – boj je boj.

Za divočinou

Poté, co na recepci předložím formulář a dostanu permit. Pak už jedu do kempu. A tam je jiný svět. Normální. Nikdo neschovává obličej pod hadrem, všichni se chovají úplně normálně a hlavně – nikdo se netváří, že by se dělo něco dramatického. Zkrátka jsme v parku a těšíme se na divočinu. Možná je to tím, že jde o malý park, říkám si a stavím stan. Těším se, co přinesou dva dny v parku uprostřed hor plných vody. 

Do soumraku mi zbývají ještě asi dvě hodiny, tak vyrážím k napajedlu, kde stojí malý hide. Možná tam uvidím něco pěkného. Vody v něm není moc, ale je tu klid. Malí ptáci pokřikují ve větvích a to je krásně uklidňující. Po chvilce čekání přichází moc pěkný samec kudu a zdobí si rohy bahnem. Supí u toho, bahno mlaská a on má pocit, že je majitelem světa. Parádní podívaná. Balím kameru a při návratu k autu potkávám dalšího krasavce. Housenku, která si to štráduje přímo po pěšině. Točím si jí. Je opravdu pěkná, dlouhé chlupy z ní trčí do všech stran. Opravdovou lahůdku si pro mě ale park přichystal na další ráno.

 Malá velká krasavice.

Spát, klidně spát...

Chlad svítání mě probudil ještě dřív, než zavrněly hodinky. Vyklepávám boty a chystám se do parku. Ranní káva pomáhá i přesto, že to vlastně není káva. Ale je to horké a hořké… Jak málo stačí ke štěstí. Pár set metrů od kempu potkávám rozespalé šakaly. Celou noc hulákali, teď jsou unavení. Jen se ani nezvedá z písku, druhý raději obezřetně odběhne. Sotva poodjedu, vrací se a lehá si ke kolegovi. Možná je to kolegyně nebo milá, kdo ví. Byly doby, kdy potkat tyhle malé šelmy bylo dost vzácné. Naštěstí se ale znovu objevují často. A jejich noční zpívání je vždycky pěkná večerka.

Laskomina přichází asi po dvou hodinách od východu slunce. Sjíždím prašnou cestou z mírného kopce a už z dálky vidím stojící auta. Mám za to, že u cesty leží lev, to je vždycky velká tlačenice. Ale kdepak. Něco pěknějšího. Na cestě spí dva nosorožci. Přesněji řečeno – jeden chrní s plochou tlamou opřenou o zem a druhý nad ním nehnutě stojí. Po několika minutách se ale i on ukládá ke spánku. A my, dvounožci usazení za volanty musíme čekat. Tady mají domovské právo zvířata a plašit je ze spánku jen proto, že chceme projet, to se nedělá. A tak čekáme, až se vyspí. Trvá to hodinu a půl. A je to rychlá akce. Zprava na cestu vyskočí poplašená impala, roztočí se na místě a hned zmizí. Jenže vyleká zdánlivě tvrdě spící nosorožce. Jsou na nohou tak rychle, že to překvapí. Chvíli větří. Nehybně a pečlivě. Pak udělají krok, dva, tři. Znovu stojí, větří a naslouchají. O autech vědí moc dobře, ale tuší asi jinou čertovinu. Nic se ale neděje a oni nakonec po asi pěti minutách mizí v buši. Krásná zkušenost. Auta se pomalu rozjíždějí a lidé v nich si mávají, kývají a rozumějí si. Nikdo se nerozčiluje, že musel zbytečně čekat. Protože to nebylo zbytečně.

 Nosorožec spí. Nerušit!

Maso, koriandr a vzduch

Je poledne. Zajíždím na picnic site. Místo, kde můžete vystoupit z auta a dát si svačinku. Já ale nejdu svačit. Jdu připravit biltong. Jak jsem psal, moje cesta není dovolená. Jsem tu za prací. A pro jeden z dílů seriálu pro děti, který vypráví o zajímavých rodácích, co v Africe vykonali neobyčejné věci, chci natočit, jak se připravuje tradiční africké sušené maso. Biltong.

Na piknikový stůl si rozkládám potřebné věci. Hovězí maso, koření ocet, nůž… Stavím kameru na stativ, na druhý umisťuji mobil pro detaily. A svlékám se. Ne, pro přípravu biltongu není třeba být rituálně nahý, jen se musím převléci do své „uniformy“. Bílá košile s vestou, dlouhé světlé kalhoty a tropická přilba. Ještě jednou kontroluji, jestli je všechno připravené, a začínám.

„Ahoj dobrodruzi,“ zdravím imaginární publikum ukryté za objektivem kamery. A krájím maso, namáčím ho do octa, obaluju v koření… Na konci té operace visí kus masa na háku pod sněhobílou moskytiérou. Musí se sušit ve stínu asi šest sedm dní. To znamená, že ho musím vozit z místa na místo. Bude to nejzcestovalejší biltong.

 Pod moskytiérou skryté maso omyté octem a kořeněné koriandrem. Než se z něj stal pravý africký biltong, ujel se mnou asi 1300 kilometrů.

Noční kemp

Večer si griluju. Samozřejmě to taky točím, protože to je ilustrace jihoafrického národního zvyku zase pro jinou minisérii. Má to ale háček. Chci ukázat, co všechno Jihoafričané na gril dávají, jenže to bych ugriloval jídlo pro dva autobusy. Jsem ovšem sám…. A tak polovina jídla zbývá k snídani. A z ní zase k večeři…

Doporučené produkty

Noční kemp v tomhle parku je klidné místo, kam ráda chodí zvěř. Proto instaluju fotopast. Možná se na ní chytí něco pěkného. A jde se spát. Ráno vyrážím 600 kilometrů na sever. Do krajiny baobabů k řece Limpopo. Před usnutím mi znovu pěkně zpívají šakali. A z mnohem větší dálky slyším hlas lva. Takhle to mám rád.

Co jsem s sebou vezl z Top-Armyshop.cz

Nejčastěji jsem měl v ruce hrnek Helikon-Tex. Nerezový termohrnek se sklápěcími oušky a víčkem. Říkáte si možná, že termohrnek do Afriky nedává smysl, ale opak je pravdou. Z obou stran je to výhodné. Když je horko, vydrží v něm chladný nápoj déle studený. A když je chladno, káva nebo čaj pomaleji stydnou. Při téhle cestě jsem si užil ráno horké kafe, k čemuž se báječně hodilo zmíněné víčko. Postavil jsem ho do otvoru vedle řadicí páky a neměl strach, že se z něj káva vylije. A večer při práci na záběrech a fotkách z něj dobře chutnalo africké červené. Takže za mě – pět bodů z pěti.

  Hrnek má ouško, které se dá sklopit, což je praktické na přepravu a při balení. Víčko oceníte hlavně v autě.

Doporučené produkty
Autor článku
Martin Šíl
Miluje táboření a cestování Afrikou, kam jezdí už skoro dvacet let. Zvláštní láskou je pro něj Kalahari, která mu učarovala už při první cestě. V roce 2011 přeložil knihu křováckých legend Příběhy jižní Afriky. V letech 2014 a 2016 podnikl dvě expedice k africkému vodopádu Tugela Falls, díky který se vodopád posunul na první místo světových tabulek jako nejvyšší vodopád na světě. V současnosti pracuje na dokumentu o zapomenutém českém cestovateli a filmaři Johnu Ladislavu Bromovi, který cestoval Afrikou na sklonku koloniální éry.
Přejít do magazínu
Obsah článku

Líbí se Vám článek?